Přijměte pozvání na koncert šansonů a balad zpěvačky Lucie Šoralové, který plánuje se skupinou La Alma na pondělí 4. června v pražské Černé labuti. Zajímá vás, proč se Lucia věnuje poněkud vážnější hudební oblasti? Co zpívá doma své malé dcerce? A kde ji ještě aktuálně můžete vidět?
Pojďte nám nejprve prozradit, co budete na koncertu zpívat.
Pokud musím svou hudbu někam zařadit, tak říkám, že zpívám šansony, ale třeba s názvuky slovenského folklóru nebo klezmeru (pozn. red. – slovo klezmer se dnes používá pro určité odvětví židovského folklóru, který má kořeny ve východní Evropě a v chasidismu – charismatická větev židovství). Základem je asi opravdu šanson, protože podstatný je pro mě text a jeho příběh. Většinu repertoáru momentálně tvoří zhudebněné villonské balady Michala Horáčka, které by se měly objevit jak na desce Český kalendář, tak i na mé desce, jež by měla vyjít ještě před Vánoci. Ale zahrajeme i pár starších šansonů z mých dvou předešlých desek a také několik známých písní od Hany Hegerové nebo Zuzky Navarové.
Šansony a balady evokují vážnou notu, jsou spíše námětem k zamyšlení. Proč se věnujete právě těmto hudebném žánrům?
Právě proto. Já jsem ta tragická pravdařka :-). A nesouvisí to s věkem. Pamatuji si, že když mi bylo asi šest, sedm let, vnímala jsem to stejně jako dnes. Proti tomu nadsázka anebo jakákoliv stylizace mi vůbec nejde, i kdyby se mi sebevíc líbila na někom jiném.
Co vás dojem až k pláči a co vás naopak pobaví?
Pláču už téměř u všeho a vždy. Vždycky jsem byla taková, ale mám pocit, že se to s věkem ještě zhoršuje. A spolehlivě mě pobaví Vlasta Burian nebo třeba Kaiser s Lábusem.
Vidíte a já myslela, že vás tou otázkou „nenápadně“ navedu k povídání o vaší několikaměsíční dcerce Rebece. Tak jinak – která rada ohledně péče o miminko se vám osvědčila, a co byste už sama mohla doporučit jiným maminkám?
Všichni mi radili, ať spím, když usne dítě. Tak to nevyšlo 🙂 A co bych poradila já? Dělejte to, co chce dítě, krmte, když má hlad a spát ať jde, když je unavené. Nebude to asi úplně ku prospěchu, ale chvíli budete mít svatý pokoj.
Zpíváte dcerce ukolébavky? A zpíval je také někdo vám?
Zpívám jí všechno možné a skoro pořád, ale ukolébavky kupodivu ne. Ty jsem vždycky zpívala mé o sedm let mladší sestře, protože nechtěla spát a to jediné na ni zabíralo. Čím dřív jsem ji uspala, tím dřív jsem se mohla koukat na televizi.
Dokážete si představit, že byste pro děti připravila CD s písničkami?
Už se stalo. Produkovala jsem CD s písničkami pro děti a byl to takový pokus s dobrým koncem. A ještě s ušlechtilou pointou. Byla to vlastně audiokniha Velcí herci malým dětem a výtěžek z prodeje získalo občanské sdružení Lymfomhelp.
O vás se ví, že nejen zpíváte, ale také si písně, ať už hudbu nebo texty, sama připravujete. Jak to vlastně přišlo? A kde berete inspiraci?
Texty jsem začala psát asi jako spousta holek už v pubertě. Postupně se z milostných výlevů sem tam črtalo i něco smysluplného, a tak když jsem začala sbírat materiál na svou první desku, rozhodla jsem se je použít. První melodii jsem ale napsala, až když mi bylo asi 21 let, a hned za tři dny jsem ji hrdě odprezentovala v jednom pořadu ve slovenském rozhlase :-). Pak, když jsem přijela do Prahy za muzikálem, jsem jako autorka na chvíli usnula na vavřínech, a taky vztah s Ondřejem (pozn. red. – Luciin životní partner, hudební skladatel Ondřej Soukup) mi mediálně dost uškodil a já trochu zatrpkla a zavřela jsem se do sebe. Jenže potom jsem získala roli v lyrikálu Kudykam a potkala Michala Horáčka, jehož texty jsem zbožňovala od dětství. Využila jsem nabídku z jeho webu ke zhudebnění villonských balad – prostě jsem to zkusila a zjistila, že když mám texty, které mě baví, tak se mi to nějak píše samo.
Kdo nestihne zmiňovaný koncert v Černé labuti (najdete ji nedaleko metra Florenc, v ulici Na Poříčí 25), kam se může vydat za vaším hlasem?
Každou třetí neděli v měsíci hrajeme ve Švandově divadle zdramatizované pásmo villonských balad M. Horáčka – Český kalendář. Zpíváme tam i pár mých písní, z čehož mám velkou radost. A taky jsem se vrátila do divadla Kalich do všech představení (pozn. red. – jde o muzikály Krysař, Tajemství, Robin Hood a Johanka z Arku). Johanka je mým „mostem přes minulost“ – je a zůstane nejoblíbenějším kusem mezi muzikály. A to i z těch světových. Já moc nemusím to klasické anglické operetní zpívání, ani nadžezlou americkou klasiku. Mám raději tklivé těžké francouzské nebo ruské nápěvy… A ty končí tady na česko-německé hranici.
Text: Marcela
Foto: Ivo Kiapeš
29. 5. 2012
