Monika Benešová, mladá žena, která svojí vůlí pokořila nevyléčitelnou nemoc, která ji zamykala za zavřenými dveřmi, a která se zdála být neřešitelná. Sama o sobě říká: „Nevyhrála jsem nad dní, ale naučila se s ní žít – a jít.“ Její cesty jsou ovšem obdivuhodné: Pacifická hřebenovka, Kilimandžáro, nejvyšší hora světa. Kde bere tu sílu a vůli? My všichni, kdo si zoufáme nad svým osudem, bychom se od ní mohli učit.
Poté, co jste ušla přes 4 tisíce kilometrů na Pacifické hřebenovce a vylezla (nejen) na Everest, se musím zeptat: Sportovala jste odjakživa nebo popud přišel až s příchodem vaší nemoci?
Pocházím z rodiny, která nebyla vrcholově sportovní, ale rádi jsme spolu trávili čas na prázdninách v přírodě. Rodiče mě vedli k pohybu, závodně jsem tancovala, jezdila na běžkách i běhala, takže pohyb mám v sobě zakódovaný odmalička. Ale všechno se to začalo formovat až postupem věku, konkrétně právě po příchodu Crohnovy choroby. Právě tehdy jsem zjistila, jak je důležitý pravidelný pohyb, jak pro fyzickou odolnost, ale u mě především o tu psychickou.
Pacifická hřebenovka: Tak si říkám… pochodovat sama ve dne, být sama ve stanu v noci, po dlouhé dny. Jaký to byl pocit? Jak jste to prožívala? Přemýšlela jste si? Hledala jste někoho, s kým byste šla – nebo naopak vyhledávala samotu?
Přiznám se narovinu, že jsem nezačínala sama, ale s kamarádem. Ale po nějaké době jsem se rozdělili. Takže vím, jaké to je s někým jít, ale také jaké to je být o samotě. A upřímně, samota byla pro mě ze začátku tím nehlučnějším a nejtíživějším pocitem. Neuměla jsem to. Bolelo to. Být sama. Nesdílíte krásné západy sluníčka, bojíte se sami, usínáte sami, probouzíte se sami. Samotu jsem si odplakala. Ale nikdy jsem to nevzdala, vstala jsem a šla dál. A tak jsem si zvykala. A zvykla jsem si na samotu natolik, že jsem ani nikoho nehledala. Bylo mi nakonec moc dobře. A z umění být sama občas čerpám dodneška.
Vzpomínám si na film Divočina, viděla jsem ho než jste vyrazila? Děvče ve filmu neslo spoustu zbytečností, jak jste na tom byla vy? Kolik kilogramů vážil váš batoh?
Z filmu jsem nečerpala, naložila jsem si na záda totiž ještě mnohem víc hovadin. Jeden hiker mi řekl, že každý z nás si na zádech neseme svůj batoh trápení. A to trápení po čase postupně odhazujeme. A to přesně se dělo u mě. Od make-upu po parfém. Nevím, komu jsem se chtěla líbit. Všechno to samozřejmě po čase letělo do koše. Každopádně, můj batoh vážil přes 20 kg, ale zase, táhla jsem v něm x litrů vody a jídlo na spousty dnů. Těžký byl jako kráva!
Dalším dobrodružstvím, které přesahuje meze chápání běžného člověka, bylo vaše zdolání Everestu. Prý jste o tom snila od svých 5 let. Věřila jste, že se to někdy doopravdy splní?
Snila jsem o tom opravdu od dětství. Ta malá holčička se tenkrát na Vysočině zamilovala do jedné hory, do jednoho kopce-do Everestu. A od té doby mě hora provázela životem, tam zpráva, tam zmínka, tam úspěšný výstup… žila jsem tím. Očkem jsem po Everestu pořád pomrkávala, ale věděla jsem, že ještě není můj čas. Pak přišel život, studium, práce, nemoci, pády na dno. Ale já pořád v srdci věřila. Nechtěla jsem se svého snu vzdát. Tajně jsem trénovala, šetřila každou korunu a sbírala informace. Čekala jsem dvacet pět let. A pak jsem stála na vrcholu. Vlastně ani ne tak já, stála tam ta malá Monička, ta treperenda z Vysočiny. A já si jen přála, aby na mě byla pyšná.
Jak jste to prožívala, fyzicky i psychicky? Měla jste chuť to během akce někdy vzdát?
Fyzicky, tady je to trochu horší. Střeva mi občas dávají zabrat. Občas jsem hodně vyčerpaná, mám bolesti kloubů a průjmy, to je realita. Takže fyzicky jsem na to hůř než ostatní lidé na Everestu, nebudu lhát, taky jsem byla úplně poslední a jsem velmi vděčná, jak mě tam tělo podrželo.
Psychicky. No to bylo snad ještě horší. Na Hřebenovce jsem to fakt zvládala lépe. Na Everestu na mě dolehla tíha. Neměla jsem tam vlastní expedici a skupinu, se kterou bych mohla být. Na velkou expedici jsem neměla peníze, to narovinu. Spousta lezců tam navíc měla na podporu přátele nebo část rodiny. Já tam byla sama, o mém Everestu věděli jen čtyři lidé. Měla jsem jen jednoho Šerpu. Ale zase jsme díky tomu vytvořili životní přátelství. I další Šerpové mě vzali mezi sebe, a nakonec jsem trávila svoji expedici s nimi, na trénincích, vynáškách vybavení, vaření, nošení vody. Právě oni mi vytvořili můj Everest. Díky nim jsem to zvládla. Jsem prostě už emocionální plechovka.
Proč zdoláváte právě hory?
Zamilovala jsem se do nich. Jsou monumentální, nesoudí vás. Je jedno, jestli se tam jdete projít, lézt, nebo si sednout. Vždycky je tam navíc cesta, někdy vede k vrcholu, jindy do údolí. Někdy je jasně čitelná, jindy se klikatí a je náročná. Ale vždycky tam ta cesta je. Stejně, jako v životě.
Zřejmě máte v sobě silnou vůli a odhodlání. Myslíte si, že je to v nás, nebo že si to musíme vypěstovat? Mnoho z nás bojuje s lecčím – a nemusí to být zrovna hora – a rád by to vzdal.
Jsem přesvědčená o tom, že každý z nás máme v sobě obrovskou vnitřní sílu. A právě s ní dokážeme zázraky. Vlastně vůbec nejde Everest. Každý z nás můžeme dokázat to, o čem tajně sníme. Co si přejeme. Jen o té vnitřní síle možná někdy nevíme, nevěříme jí a necítíme ji. To chápu. Já jsem se musela dostat na úplnou hranu. Ale nikdy bych neměnila. Nejsem zdravá a už se nikdy neuzdravím, ale jsem moc vděčná za to, že můžu. Žít. Chodit ven, potkávat se s lidmi na přednáškách a napsat svoji druhou knihu: Můj Mount Everest. Dívejte, já nejsem horolezec. To, že jsem vylezla na Everest, to ze mě horolezce nedělá, jsem obyčejná holka z Moravy. Vlastně jsem ta nejšťastnější a nejvděčnější Moravanda na světě.
Připravila: Šárka Schmidtová
