Po jedenácti letech strávených se svými třemi dětmi jsem se rozhodla pracovat ve školství. Vždyť mé vlastní děti a silné sociální cítění jsou tím nejlepším předpokladem. Po tak dlouhé době jsem si už ani neuměla nic jiného představit a na původní úřednické místo jsem se už nechtěla vracet.
Jako blesk z čistého nebe přišla nabídka na místo pedagogické asistentky v mateřské škole. Nabídku jsem přijala a ve svých 37 letech, bez jakýchkoliv předchozích znalostí a s naivní představou, nastoupila na toto místo. Vždyť co může být těžkého na práci učitelky v mateřské škole? Natož asistentky? Musím říct, že se můj život zcela proměnil. Začala jsem profesně úplně od začátku, a to věru není lehké. Navíc jsem si poněkud poopravila názor na pedagogy a na ty předškolní zvlášť.
Dříve jsem žila v mylné představě, že děti navštěvují školku, kde jsou prakticky jen hlídány hodnými učitelkami, hrají si, nezlobí, dostanou dobré jídlo a občas jedou na výlet. Možná vše zjednodušuji, ale opravdu jsem zásadně neřešila, jakou činnost děti dělají, jaký má ta činnost konečný smysl a zda se dílo zdařilo. Byla jsem přesvědčená, že zásadní krok ve vývoji a výchově nastává až s prvním stupněm základní školy.
Ale ouha, vše je jinak, nic není tak snadné, jak to na první pohled vypadá. I ve školce má a musí mít každá činnost svůj jasný cíl, ke kterému se musí konkrétně dojít. Žádná z činností není nahodilá. Každá hra i výtvarná činnost něco konkrétního rozvíjí. Vždy jsem si myslela, že ta roztřepená, zubatá a počmáraná dílka jsou důkazem spíše menšího talentu dětí. Ne, opravdu to tak není. Jsou jen stupni v dětském vývoji. A s každým novým dílkem mých svěřenců mám srovnání, jak se děti vyvíjí. Tady jsem dostala šanci vidět na vlastní oči, jak se děti neuvěřitelně rozvíjí, když se jim dá ten správný stimul a prostor k realizaci.
Další překvapení na mě čekalo v podobě vycházek, či her na zahradě. Děti je nutné neustále počítat a mít přesný přehled o jejich celkovém počtu a místu, kde si právě hrají. Není možné odejít ze školky a nevědět přesný počet dětí, které ten den přišly. Děti je nutné mít neustále na očích a vlastně se celý den soustředit jen na ně. A co myslíte, jak je to ve školce s přestávkou na oběd?
Jednou mi volal do školky můj bratr, bylo asi tak čtvrt na jednu. Doba oběda. A tak jsem se mu musela omluvit a požádat ho, aby mi zavolal později. Vážně jsem v tu chvíli na něj neměla čas, vždyť děti jedly. Když jsme měli později možnost spolu mluvit, sdělil mi, že si myslel, že máme přestávku na oběd. Na moji otázku, co v té době dělají děti, mi už odpovědět schopen nebyl. Tím chci jen ilustrovat, že celou dobu, kterou učitel tráví s dětmi, se musí věnovat výhradně dětem. Pozornost učitele musí být neustále věnována svěřencům, současně musí plně spolupracovat s ostatními kolegyněmi.
Neustále musím být ve střehu a neodvracet od dětí zrak. Musím stále sledovat nejen mně svěřený prostor, ale být i v neustálém očním kontaktu s kolegyněmi. Navíc, každé dítě má jinou povahu a jiné potřeby. Z domova si přináší různé návyky. Na každé dítě je nutné mluvit jiným způsobem. Učitel musí být herec, aby některé děti přesvědčil k činnosti, kterou po něm požaduje. Současně je ale také velmi důležité, aby všichni dodržovali předem stanovená pravidla. Učitel musí být důsledný v dodržování těchto pravidel. Děti jsou velmi chytré a zvídavé, každou slabost učitele velmi rychle odhalí a mnohdy zkouší, jak by mohly pravidlo obejít. A konečně je důležité mít vždy dobrou náladu, protože s úsměvem jde všechno lépe.
Moje práce nekončí za zavřeným hlavním vchodem, svou práci si nosím domů. Na každý den musím být připravená a přesně vědět, co a proč chci dělat. Mnohokrát jsem si říkala, že na tuto profesi nemám vlohy a vrátím se zpět do kanceláře, ale dobrý voják z boje neutíká. Jsem tady a snažím se být nejen lepším učitelem, ale i rodičem. Pro začátek však není špatné snažit se stát alespoň o trochu lepším člověkem.
Autor: Kateřina Hanušková, učitelka v MŠ Libocká
