Rodina

Proč se bojíme?

Představte si, že sledujete film: Temnou noční ulicí kráčí osamělá žena. Náhle se kdesi za ní ozvou tiché zvuky – jako by se k ní zezadu někdo blížil…

Jako diváci takové podívané už tušíte, co asi přijde, a zmocní se vás příjemný strach. Prožít však takovou situaci v reálném životě, ocitnout se na místě hrdinky, jež bude zřejmě co nevidět přepadena, to by těžko někdo nazval příjemným zážitkem. Strach, který by v tu chvíli pociťoval, by totiž byl skutečný, psychicky i fyzicky značně nepříjemný… Ostatně ženy, pokud se necítí být zrovna „silné v kramflecích“ třeba proto, že neabsolvovaly kurz sebeobrany, ho velmi dobře znají – asi každá se alespoň někdy musí sama dopravit domů nočními ulicemi či opuštěným parkem.

To jsou však jen dva příklady toho, že „bát se“ a „bát se“ nemusí být vždycky totéž. Strach je silná emoce a má mnoho forem a širokou škálu intenzity. Evolučně je strach velmi starý, proto ho neznají pouze lidé, ale i ostatní živočišné druhy. Původně totiž vznikl jako jednoznačně kladná reakce organizmu na hrozící nebezpečí – má nás nabudit k tomu, abychom se onomu nebezpečí vyhnuli, bránili nebo před ním utekli. Tomu odpovídají i fyziologické procesy, které probíhají v těle: mobilizují k úniku či k boji. Pro naše dávné předky to byla nezbytnost k tomu, aby přežili. Problém však je, že my se dnes už řadě věcí, z nichž máme strach, nemůžeme ani vyhnout, ani před nimi uprchnout, ani s nimi přímo bojovat, takže nás strach z nich spíše deptá (a zvyšuje riziko různých tělesných i duševních onemocnění), než aby nám byl co platný. Tak „přišly na svět“ úzkosti, fobie, takzvané noční můry atd. (ty s námi ostatní živočichové nesdílejí, s výjimkou některých domácích mazlíčků, kteří od nás převzali i jiné civilizační neduhy). Tak co s ním? Máme se tedy strachu zříkat a dělat všechno pro to, abychom jím netrpěli, nebo si ho máme ponechat jako důležitou součást naší psychické a fyzické výbavy, zděděné po dávných předcích?

Od každého trochu – strach se musíme učit někdy překonávat, někdy se ho snažit úplně zbavit a někdy ho poslechnout, protože má pravdu. Ostatně naprostá absence strachu (jak je známo například z pohádek o Nebojsovi a jemu podobných) je porucha, a to značně nebezpečná. Ten, kdo není schopen vnímat, že mu něco vážného hrozí, a adekvátně na to také reagovat, moc dlouho nepřežije…

Strach z některých věcí jsme dostali do vínku, je nám dán geneticky – strach ze tmy, z bouře, z hadů, ze šelem apod. (tedy z toho, čeho se nezbytně museli bát naši předkové, aby si dávali pozor a nic se jim nestalo). Jiné zdroje strachu lidé „objevují“ v průběhu života sami – bojí se například stáří, chudoby, osamění, války, nehody, nemoci, rozchodu… Obecně platí, že se každý „normální“ člověk více či méně bojí toho, co nezná (v tomto směru „vede“ smrt, z níž má strach skoro každý, ale patří sem i „veselejší“ náležitosti, jako je třeba první pohlavní styk apod.). To, čeho se však všichni bojíme nejvíc, by většina z nás asi paradoxně zapomněla do žebříčku děsivých záležitostí zařadit, protože si to často přímo neuvědomujeme – je totiž prokázáno, že lidé mají největší strach ze strachu jako takového. Kromě toho „náhradního“, příjemného mrazení třeba při sledování napínavého filmu, je to totiž, jak víme, emoce prožívaná těžce a bolestně.

Text: Hana Primusová
Foto: iStock
Zdroj: Svět ženy číslo 10 / 2011. Právě na novinových stáncích.
6. 10. 2011


Diskuze: příspěvků