Blogy

Román na Mezizenami.cz: Osmdesát tři minut po půlnoci – 1. kapitola Město

Leden 1986

Město leželo na řece, z jedné strany ho obestíral les. Bylo krásné, moderní, plné mladých lidí.

Výkladní skříně byly plné nejlepšího možného zboží, veškerá infrastruktura byla dokonalá. Mělo tři plavecké bazény, atletický stadion, hotel, kino, nemocnici, školy, právě dokončený lunapark s ruským kolem, obchody a obchodní dům, několik restaurací, kaváren a palác kultury. Hlavní náměstí bylo obdélníkové, lemovaly ho betonové obrubníky se zelení. Necelých 200 bytových domů neměl být konečný počet. Město se mělo rozrůst ještě o třetinu. 

Vzniklo kvůli necelé tři kilometry vzdálené elektrárně. Většinu obyvatel tvořili zaměstnanci této elektrárny a zbytek ti, kteří zajišťovali život ve městě a pracovali v jedné z továren. 

Měla jsem štěstí, že jsem zde mohla pracovat a žít. Někdy jsem se jen tak procházela vzrůstající zelení mezi ulicemi tvořenými vysokými panelovými domy a cítila jsem celou bytostí čistou radost. Trvalo mnoho let, než se uskutečnila má přání, ale ani v nejbláznivějších snech bych nepomyslela na život právě zde. Snad se mi vyplatila moje letitá dřina a odříkání. 

Ten den jsem vstala a připravovala se do práce jako každý jiný všední den. Měla jsem pravidelnou pracovní dobu, opouštěla jsem tedy ubytovnu vždy ve stejný čas a stíhala stejný autobus, kde jsem už většinou poznávala několik mužských obličejů s hladce oholenými tvářemi a ženy s natočenými vlasy vyčuhujícími zpod čepic a klobouků. 

Administrativní sekce, ve které jsem pracovala jako rozpočtářka, byla přímo součástí elektrárny. Byla to jedna autobusová zastávka, jeden výhled na chladicí kanál, jedna jídelna, jeden betonový monument u schodiště, které dotvářely ten dokonalý celek. A já jsem byla jeho součástí. 

Vystoupila jsem z autobusu a u vchodu do budovy se mě zmocnilo ještě stále to stejné vzrušení jako v prvních dnech. Po letech nejistoty jsem mohla každé ráno vstupovat do jednoho z nejprestižnějších míst v celé zemi. Přijímala jsem to s hrdostí a pokorou. 

Zapsala jsem se, minula frontu u výtahu a vystoupala do prvního patra. Ještě tu nevyprchala vůně dřevěného obložení, které jsem obdivovala. V předpokoji jsem se znovu zapsala a zamířila do místnosti vpravo. Byla jsem dnes v kanceláři první. Odložila jsem si na věšáku v rohu u dveří a sedla si ke svému stolu u okna. Mohla jsem si udělat kávu, upravit se u zrcadla, ale jenom jsem si odložila tašku vedle stolu a užívala si tu chvíli klidu jenom pro sebe.

Osmdesát tři minut po půlnoci Prolog

Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pixabay


Diskuze: příspěvků