Blogy

Román na Mezizenami.cz: Osmdesát tři minut po půlnoci 10. kapitola, Lázně

Březen 1986 

Byla zima, v práci jsem po nemoci nevěděla, co dřív, ale byla jsem šťastná. Patřili jsme k sobě.

Jednou týdně jsme spolu chodili pěšky domů. Pak jsme šli do kavárny a do kina. Ještě jednou v týdnu míval Ivan volný večer to jsme chodívali někam na večeři. Už jsem se nemohla dočkat, až bude mít volný víkend. Pořád ještě nebylo hezky, ale napadalo mě tolik věcí, které jsme mohli podniknout. Všechno mi připadalo tak neskutečné. Dokonce jsem získala tolik odvahy, abych zavolala rodičům a řekla jim o rozchodu s Romanem. 

Byli vlídní. Ptali se kdy přijedu domů, ale měla jsem na příští víkendy úplně jiné plány. Navíc doma jsem už dávno tady. Klidně budu bydlet dál na ubytovně. Chci žít už navždycky ve městě, kde žije Ivan. 

„Ve čtvrtek mám noční. A pak mám volno až do pondělí.“ 

Seděli jsme v kavárně u kina. Kdybych nebyla ještě trochu slabá, cítila bych se jako ve snu. Usmála jsem se. 

„To je skvělá zpráva.“ 

„A mám ještě jednu lepší.“ 

Zamrkal na mě a zavolal na procházející servírku. 

„Jakou? Povídej.“ 

„Katka jede na měsíc do lázní.“ 

Byla jsem zmatená. Katka byla jeho teta, bydleli spolu. Byla velmi mladá, jenom o pár let starší než on.

„Proč, má nějaké problémy?“ 

Jenom se usmíval. 

„A proč jsi objednal koňak?“ 

Natáhnul se, aby mě pohladil po tváři. „Chápeš to? Budu mít celý byt jenom pro sebe.“

„Aha.“ 

Servírka před nás postavila skleničky. Ivan jednu zvednul a znovu na mě zamrkal. 

„Takže v pátek tě zvu domů na večeři. A na zdraví, ať už jsi jako rybička!“ 

Vypil koňak naráz a pobídnul mě, abych se napila. Neměla jsem chuť. Cítila jsem se najednou divně. Bylo to všechno moc rychlé. Plánovala jsem víkend. A teď je tu páteční večer v prázdném bytě. 

„Co je s tebou? Ještě ti není dobře?“ 

„Ne, to je v pořádku.“ 

Chytil mě za obě ruce. V očích měl výraz, který jsem neznala. Něco se změnilo. 

„Kdybys věděla, jak se těším.“ 

Dala se do mě zima. Dostala jsem strach. Přesto jsem se usmála.

„Já taky.“ 

Druhý den mi zavolal do práce a mezi řečí se zeptal, v kolik hodin má se mnou v pátek počítat. Omluvila jsem se, že musím jet o víkendu za rodiči a nemůžu bohužel přijít. Ulevilo se mi, že jsem to dokázala. Ale za okamžik potom, co jsem položila sluchátko mi bylo jasné, že jsem právě udělala obrovskou chybu.

Osmdesát tři minut po půlnoci předchozí kapitola 

Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Pixabay


Diskuze: příspěvků