Katka se vrátila z lázní, já jsem si vzala těch svých pár věcí a vrátila se na ubytovnu. Jejich dvoupokojový byt by pro nás tři byl dostatečný, ale něco takového by se vůbec nehodilo. Rozhodně ne zatím.
Katka byla hezká, příjemná žena. Přesto v ní bylo něco, co mi unikalo, jakýsi potlačovaný smutek nebo hněv. Přemýšlela jsem, jestli to je ten důvod, proč je stále svobodná. Byly tu i její zvláštní zdravotní problémy s kolenem, které jí komplikovaly práci vrchní sestry, a na které jsem se neodvážila zeptat. Nedá se tedy říct, že by se mi k ní podařilo proniknout a těžko bychom tak brzy žili všichni tři společně. Její a Ivanovy směny měly však tu výhodu, že se často míjeli, takže se alespoň jednou do týdne stávalo, že jsme měli s Ivanem byt jenom pro sebe.
Byla druhá polovina dubna a vládlo téměř letní počasí. Blížily se svátky a můj život rozkvétal do jasných barev. Byly to krásné dny. Nikdo nemohl tušit, jak náhle se naše životy změní. Už 26. dubna v jednu hodinu a dvacet tři minut. Byla to noc z pátku na sobotu. Katka byla na noční a my jsme byli s Ivanem ještě vzhůru na jejich rozloženém gauči, když asi hodinu a půl po půlnoci zazvonil telefon. Ten den nebyl Ivan v nejveselejší náladě, a když položil sluchátko, tvářil se ještě ustaraněji. Beze slova vypnul slabě puštěné rádio a došel k oknu obývacího pokoje a odhrnul záclonu.
Zdvihla jsem se na loktech a deka ze mě sklouzla. „Co se děje?“
„V elektrárně hoří. Prováděli bezpečnostní test na čtyřce a zřejmě vybouchla nouzová nádrž.“
Vstala jsem a došla k němu. Následovala jsem jeho pohled směrem za les, za kterým se za dne rýsoval komín a část elektrárny. I ve tmě šlo nyní zahlédnout zvláštně zbarvené plameny ozařující siluetu fascinujícího monumentu.
„Proboha.“
„To hoří jenom střecha. Ale musím se tam jít podívat.“
Vyděsila jsem se. „Proč? Říkáš, že je to na čtyřce!“
Zasmál se tomu. „Je to moje práce, nezáleží na tom, v jakém bloku je problém. Sepíšu to, udělám, co bude potřeba a brzo budu zpátky.“ A najednou byl pryč.
Dívala jsem se z okna, jak nastupuje k někomu do auta, jak vyjíždějí z řady zaparkovaných aut a mizí za prvním rohem. Ivan, můj Ivan. Můj anděl. Udělal, co bylo správné. Udělal by to, i kdyby věděl, jakému nebezpečí se vystaví? Asi ano. Ale mně se zjevilo strašlivé tušení, že se mi už nevrátí. Znovu a znovu jsem se vracela k oknu a pozorovala tu zvláštní záři, která osvětlovala něco, co mělo být nejdokonalejším technologickým výtvorem svého druhu.
Nehořela jenom střecha. Neunikaly jenom zplodiny z hoření. Vlivem špatně provedené zkoušky a technické chybě v konstrukci reaktoru nepřiměřeně stoupnul výkon, vystoupal tlak páry v aktivní zóně a odmrštil víko čtvrtého reaktoru. Vlivem reakce s kyslíkem došlo k dalšímu výbuchu a požáru. Z otevřeného reaktoru a odmrštěných kusů grafitu a palivových tyčí začaly do okolí okamžitě unikat tisíce rentgenů radioaktivního záření. Neviditelná, čistá energie, která rozsvěcovala celá města, se bez kontroly proměnila ve smrtící zbraň.
Osmdesát tři minut po půlnoci. V tu chvíli ještě nikdo nevěděl, co přesně se stalo, nemohl to tedy vědět ani Ivan. Vrátil se mi. Ale už to nebyl ten úplně stejný Ivan jako dřív.
Osmdesát tři minut po půlnoci předchozí kapitola
Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Денис Резник z Pixabay
