Seděli jsme naproti sobě ve vyhřáté kavárně. Ivan vyplivnul žvýkačku do ubrousku a upřel na mě oči. Dnes měl pod nimi temné kruhy.
Mezitím nám servírka přinesla dvě kávy. Netušila jsem, že je objednal.
„Já bych asi neměla pít kafe. A nebude tobě po něm blbě?“
Přimhouřil oči. Občas se mu jedno víčko přivřelo trochu víc než to druhé, líbilo se mi to. „Já jsem blbej, vůbec jsem nemyslel. Co je, ty se směješ?“
„Kdyby ses viděl, jak se tváříš!“
To už se usmíval a kroutil u toho hlavou. „Jsem rád, že se bavíš.“
„Taky se budeš smát, až nebudeš moct doběhnout na záchod.“ Rozesmál se.
Konečně. Milovala jsem, když se smál tak, že mu byly vidět zuby. Už po půl roce z nich mizel nažloutlý nádech z cigaret. Vzala jsem ho za ruku.
„Ale teď mi řekni, co se děje. Až se to narodí, těžko budeme něco žehlit.“
„Žehlit? Co bysme měli žehlit?“
„No já nevím! Co se teda děje?!“ Vzal do ruky lžičku a zamíchal si kávu. Pak ji na jeden zátah vypil.
„Nenávidím to.“
„Co?“
„Tu práci. Ty lidi.“ Po tváři mu přeběhnul podobný výraz, jako když vycházel z budovy.
„Proč?“
„To není práce pro mě. Na tu stačí cvičená opice, které nebude vadit komandovat bandu primitivů.“
„To je to tak hrozný?“
„Chci něco tvořit. Pracovat na něčem. Tady jsem jen poskok.“
„To je jen začátek. Taky jsem dostala mizernou práci.“
Soucitně se na mě podíval. „Já vím. Kdybychom se tak mohli vrátit.“
Naše stará bolest. Už jsme vytvářeli nové vzpomínky. Ale vzpomínky na Město a na to, čemu jsme věřili, jen tak nevyblednou.
„Nesnáším je. Nechci dělat s někým, kdo si umí spočítat akorát výplatu!“ Ta jeho nadřazenost.
„Každý nemůže vystudovat univerzitu, Ivane.“
„Ale já ji vystudoval!“ A ješitnost.
„Já jsem se tady narodil. Já jsem tady vystudoval jako jeden z nejlepších v ročníku. Mě poslali do jedné z nejlepších elektráren na světě. A abych nezapomněl, já jsem tam dělal všechno nejlíp, jak jsem mohl, a mohl jsem tam umřít. A za to teď smím kontrolovat, jestli nějací idioti dobře zadají pár čísel!“ Vrazil do prázdného hrnku. Spadl na zem a kupodivu se nerozbil.
Opřela jsem se a založila si ruce. Čekala jsem, až se trochu uklidní. „Teď mě poslouchej.“
Podíval se na mě s úzkostí. Asi čekal, že mu začnu spílat. Možná jsem se k tomu na vteřinu chystala. Na chvíli jsem ho měla dost. Oba jsme občas měli všeho dost. Ale nehodlala jsem se jen tak vzdát.
„Ivane, miluju tě. Nevím, jestli jsme měli dost času se poznat, ale je mi to jedno, protože jsem přesvědčená, že tě doopravdy miluju. Nejsem do tebe jenom zamilovaná, miluju tě takového, jaký jsi. Měli jsme velkou smůlu, že jsme byli v nesprávný čas na nesprávném místě, ale taky jsme měli obrovské štěstí, že jsme to přežili. A že jsme se poznali. Chci být s tebou, chci s tebou vychovávat naše dítě a nedovolím, abychom se nechali zlomit tím, že někdo zmáčknul v elektrárně špatné tlačítko. My s tím budeme žít a budeme žít dobře, protože máme jeden druhého.“
Pronesla jsem to jedním dechem. Cítila jsem, že to šlo říct líp, že to šlo říct přesněji a moudřeji, ale byla jsem ráda, že jsem to řekla. Ivan položil ruce na stůl, oči doširoka otevřené. Pak přikývnul. Ještě dlouho potom jsme jen tak seděli a dívali se na sebe. Dokud se nezavrtěl na židli.
„Julie, miláčku?“
„Ano?“
„Vážně mi po tom kafi není dobře.“
Zakroutila jsem hlavou v předstíraném znechucení.
„Sbal si věci a jdem!“
Vstali jsme a já jsem ho postrkovala směrem ke dveřím. Se smíchem mi uhýbal.
„Sluší ti to, když se zlobíš. Ale asi budeš muset zaplatit útratu.“ Obrovskou rychlostí zmizel do chodby vedoucí na toalety.
Předchozí kapitola zde.
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pixabay
