Blogy

Román na Mezizenami.cz: Osmdesát tři minut po půlnoci 39. kapitola – strach

Únor 1987

Ivanova dobrá nálada ze zařizování bytu byla pryč. Ve volném čase jenom polehával, a ačkoliv na mě byl stále milý a zařizoval to nejnutnější, dostala jsem strach.

Co když je stále nemocný? A co když není spokojený? Je tohle vůbec život, jaký si přál? Co když jsme se nestihli poznat a mít dítě od nás byla strašná nezodpovědnost? Jednou už jsem to napětí nemohla snést a zavolala jsem mamince.

„A co cítíš ty?“ 

„Jsem nervózní, bojím se.“ 

„Myslím tím, co cítíš k němu?“

„K Ivanovi? Miluju ho. Nedovedu si představit, že bych někdy milovala někoho jiného.“

Z maminčina hlasu zněla něžná blahosklonnost. „Pak jsi šťastná. Ne každá má to štěstí žít a mít rodinu s tím, koho miluje.“ 

Byl to její osud? Milovala někoho jiného, a nakonec zůstala s mým otcem?

„Ale co když nemiluje on mě?“ Takhle vyslovené mě to příšerně vylekalo. 

„To si nemyslím. Navíc se mi zdá, že si pleteš lásku se zamilovaností. Vy dneska potřebujete samá vyznání a ubezpečování. A sami nedokážete o vztah pečovat. Nejsi sama, kdo si vytrpěl svoje. Dělej mu radost, starej se o něj.“ 

„Ale to on právě nechce!“ 

„Ale chce, každý chlap to chce.“ 

Povzdychla si a já jsem cítila její celoživotní bolest ještě dlouho potom, co jsem položila telefon. Přemýšlela jsem. Jak se starat o někoho, kdo sám chce být ten silný a pečující? Hned druhý den odpoledne jsem na Ivana čekala u teplárny. Byla mi zima a už jsem jen stěží schovávala břicho do zimního kabátu. 

Když jsem ho zahlédla mezi dalšími muži vycházejícími z obrovské administrativní budovy, zase jsem dostala strach. Vypadal hrozně. Ráno se nestihnul oholit a měl mastné vlasy. Ale nejhorší byl jeho výraz. Muselo se něco stát. První, co mě napadlo, bylo, že dostal výpověď.

„Ivane!“ Výraz jeho tváře se změnil, a já jsem zadoufala, že nic není ztracené. 

„Julie! Co tady děláš?“ Usmíval se. Opravdu jsem ho potěšila.

„Napadlo mě, že bychom mohli jít do kina.“ Objal mě a zabořil mi obličej do vlasů, které mi čouhaly zpod čepice. Ucítila jsem žvýkačku a jeho vůni, která byla i bez vody po holení krásná. 

„To je dobrý nápad. Dlouho jsme nikde nebyli. Pokud teda smíš chodit ven?“ 

„Můžu, je mi dobře.“ Přibírala jsem už přímo ukázkově a miminku se dařilo. 

„A není ještě brzo na večerní film?“ 

„Zajdeme si někam sednout, co říkáš?“ Vzal mě za ruku a jeho nový spokojenější výraz mě těšil. Vyšli jsme pomalu do ulice plné lidí, abych neuklouzla.

Předchozí kapitola zde

Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Pixabay  


Diskuze: příspěvků