Březen 1987
Z bytů dávno zmizely vánoční stromečky, dny se začaly prodlužovat a konečně se trochu oteplilo. Ivan dál chodil do práce, netvářil se nadšeně, ale už se mi nezdál tak skleslý jako dřív.
Nedaleko hranice zakázané zóny se stavělo Nové město a v okolí Elektrárny stále ještě probíhaly likvidační práce. Zbylé tři reaktory však byly kvůli nedostatku elektřiny v zemi stále v provozu. Blížilo se první výročí havárie a s ním soud s těmi, kteří byli zodpovědní za špatně provedený test.
A zase tu byl týden do svatby. Nechala jsem si upravit šaty tak, abych se do nich vešla. Na konec osmého měsíce jsem měla bříško velké, a tak to zrovna dobře nevypadalo. Vzala jsem to s klidem, ale bylo mi jasné, že úplně elegantní nevěsta ze mě nebude. Šla jsem na jednu z posledních prohlídek do porodnice a přemýšlela, jak to vylepšit.
Městská porodnice nebyla zrovna to nejkrásnější místo na světě. Většinou jsem na vyšetření čekala s nosem zabořeným do knížky a snažila se nevnímat to nevábné prostředí. Proto mě tentokrát musela sestra zavolat do ordinace hned dvakrát.
Rutinu ne zrovna příjemných zákroků narušil lékařův podivný dotaz. „Necítila jste v poslední době kontrakce?“
Povolila jsem sevřené pěsti. „Kontrakce? Proč? Ne.“
„Už si vás tady necháme.“
A je to tady zas. Nadechla jsem se a chtěla se posadit.
„Otevíráte se, nejpozději zítra porodíte.“
„To není možné. Ještě zdaleka nemám termín!“
Lékař se díval střídavě do těhotenské průkazky a střídavě na mě. I on vypadal zmateně. Pak se trochu nuceně usmál a povzbudivě mě poplácal po ruce. „Nebojte se, děťátko je zcela v pořádku a připravené. A tady jste oba v nejlepších rukou.“
Kroutila jsem hlavou a stále nemohla uvěřit tomu, co se děje.
„Ještě si lehněte, sestra vás za chvíli odvede na přípravu.“
Lehla jsem si a zavřela oči. Já se snad nevdám. Ležela jsem na posteli v přípravně se dvěma dalšími ženami. Na sobě jsem měla bílou nemocniční košili se zavazováním vzadu a na hlavě čepec. Jedna žena v polosedě vzdychala, druhá ležela na boku s pevně sevřenými víčky. Já jsem necítila nic, co by nasvědčovalo tomu, že bych měla rodit. A vůbec, jsem už připravená na to, být maminkou?
Každou chvíli se otevřely dveře a přišel někdo, kdo se nám podíval do rozkroku. Takhle to tedy chodí. Takhle přicházíme na svět. Zavírala jsem oči a představovala si, že jsem někde jinde. Asi tak po hodině přišla jiná sestra a zamířila rovnou ke mně.
„Jste Julie, viďte?“ Přikývla jsem.
„Pojďte se mnou, je tady vaše švagrová, přinesla vám věci.“
Zahřálo mě u srdce. Lékař vyřídil můj vzkaz. Bude radost uvidět ještě známou tvář. Sestra počkala, až si obuji zapůjčené pantofle, a dovedla mě na chodbu.
„Pospěšte si. Sem normálně nikdo nesmí, ale vaše švagrová je sestra z interny, tak udělám výjimku.“
Prošly jsme ještě jedněmi dveřmi, vedly do jiné prázdné chodby, a tam stála Katka. Byla v sesterské uniformě a v ruce držela cestovní tašku. Usmívala se a moc jí to slušelo.
„Nechala byste nás chvíli o samotě? Mám Julii něco vyřídit.“
Sestra přikývla a odešla.
„Katko, jsem tak ráda, že jsi tady! Vůbec to nechápu. Přece ještě nemůžu rodit?“
„Snad ví, co dělají.“
Zasmály jsme se a mně u toho trochu zabolelo v podbřišku. Že by? Položila tašku na zem vedle mě a pohladila mě po ruce.
„Ničeho se neboj.“
„Budete muset vyzvednout kočárek. Zatím jsem zaplatila jen zálohu, protože nebyly na skladě.“
„O všechno se postarám. A teď tu mám pro tebe překvapení. Ale musíte být rychlí. Držím palce, Julinko! Když to půjde, přijdu se pak na to maličké podívat.“
Mrkla na mě a otevřela dveře vedoucí doleva. Vyšel z nich Ivan. Katka odešla a mně se rozbušilo srdce. Doběhnul ke mně.
„Julie!“
Zabořila jsem mu hlavu do krku. Ivan. Můj Ivan. Nestyděla jsem se za svůj holý zadek v krátké košili, ani za odlíčenou tvář. Byla jsem šťastná.
„Co se to děje, prý už to bude brzy?“
„Nevím, vůbec nic nevím.“
Poodtáhnul se, a do mě jako kdyby se dala najednou zima.
„Určitě nemáme moc času. Ale chtěl bych ti něco dát.“ Sáhnul do kapsy a vyndal sametovou krabičku. Otevřel ji. Blyštěly se v ní naše snubní prstýnky.
„Proč jsi to přinesl?“
Usmíval se. Jeho krásné oči svítily. „Vezmeš si mě?“
„No ano. Samozřejmě, že si tě vezmu. Až to půjde.“
„Chci ti ho dát hned. Chci, abys ho měla u sebe, když nám to zase nevyjde.“ Vytáhnul drobnější zlatý kroužek.
„Můžu?“
„Ty můj blázne! To víš, že můžeš.“
Po tvářích mi tekly slzy, když mi navlékal snubní prsten. Zásnubní prstýnek jsem si musela na přípravně se všemi ostatními šperky sundat. Okamžitě jsem sáhla po tom druhém. Ivan natáhnul ruku a já jsem snadno navlékla druhý kroužek na jeho prsteník. Pak mě políbil. Když jsem ucítila jeho rty, věděla jsem, že s ním se není v životě čeho bát. A už vůbec ne porodu jako svobodná matka. Stulila jsem se mu do náruče a poslouchala jeho dech. Dveře za mnou se otevřely.
„Co to má znamenat?“ Sestra zařvala, jako kdyby nás přistihla nad mrtvolou bez hlavy. Ivan mě přesto ještě jednou políbil.
„Budu na tebe pořád myslet.“ Zmizel v postranních dveřích, sestra popadla tašku a odvlekla mě pryč.
Předchozí kapitola zde.
Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Pixabay
