Blogy

Román na Mezizenami.cz: Osmdesát tři minut po půlnoci 38. kapitola – výročí

Po Vánocích začal Ivan chodit do práce, po prověrkách nastoupil na dispečink v teplárně. Já jsem obstarávala domácnost, a snažila se co nejvíc odpočívat.

Chodila jsem na kontroly do nemocnice, bříško mi rostlo a cítila jsem se dobře. Občas mě někdo navštívil, nejčastěji Anna a Ivanova babička. Kolem čtvrté hodiny odpoledne už jsem čekala na to, až uslyším klíč v zámku. Jakmile jsem zaslechla odemykání dveří, běžela jsem do chodby. Nechala jsem se obejmout a vdechovala ten krátký okamžik absolutního štěstí. Když si Ivan trochu zvyknul na nový režim, začala jsem si všímat, že něco není v pořádku. 

„Děje se něco?“ 

Ivan odložil příbor a vstal od nedojedeného jídla. Došel k oknu a opřel se o parapet. Byl leden, stmívalo se brzy. Vstala jsem a položila mu hlavu na rameno. Objal mě. Chvíli jsme tak stáli a dívali se ven na rozsvěcující se sídliště. 

„Je ti dobře?“ 

Šel zpátky ke stolu, aby se napil. Všude po bytě měl sklenice s vodou. „Ale ano, je.“ 

Nevypadal, že je mu dobře. A když mu nebylo dobře, nebylo dobře ani mně. 

„Víš, že je to rok, co jsme se poznali? Na té přednášce?“

„No, vidíš máš pravdu.“ Sednul si a přitáhnul si mě na klín. „Líbila ses mi hned. Byla jsi tak roztomilá, jak jsi byla nervózní, že jdeš pozdě.“ 

Poznala jsem, že se mu zvedla nálada. „A ty jsi vypadal tak důstojně, i když sis z toho dělal legraci. Věděla jsem, že bych se s tebou nikdy nenudila. A cítila se v bezpečí.“ 

Shrnul mi vlasy z tváře. „To jsem si asi přál. Ženu, kterou dokážu rozesmát. A kterou budu moct ochraňovat. A nakonec se mi to nepovedlo.“ Znovu se zasmušil. 

Mrzelo mě to. „Teď mě přece ochraňuješ. Tomu, co se stalo, jsi nemohl zabránit. Dokonce jsi mě posílal pryč z Města, a to já jsem tě neposlechla.“ 

„Málem ses musela starat ty o mě. To bych nepřežil.“ 

„Dělala bych to ráda. A udělám to. Když to bude potřeba.“ 

Chtěl něco namítnout, ale raději jsem už trochu změnila téma. 

„Rok a co se za tu dobu stalo. Přestěhovali jsme se tisíc kilometrů daleko a za chvíli budeme mít dítě. Z toho jsi byl dva měsíce v nemocnici. Stihli jsme se vůbec poznat?“ 

„Já ti rozumím i beze slov.“ Překvapil mě. Jako vždycky když opustil své věcné vyjadřování. 

„Já tobě taky.“ Většinou. Vzal do prstů pramen mých vlasů. „Jsi tak hezká.“ 

„No nevím.“ Zasmála jsem se tomu, ale byla jsem šťastná. 

„Ale jsi. Líbila ses mi hned a líbíš se mi pořád. I s bříškem.“ 

„Kéž by.“ 

Protáhnul se a rozhlédnul se po kuchyni. Něco vymýšlel, poznala jsem to na něm. 

„Uklidím to, už nemám hlad.“ 

„Co se dá dělat.“ 

„Ale já vím.“ 

„Jak to myslíš?“ 

Naklonil se ke mně. „Teď se půjdu vykoupat, pak si zalezeme do postele a zůstaneme tam až do rána.“ Oči mu svítily a byl to už zase můj Ivan. 

„Tak to ne, já se jdu koupat první!“ 

Udělal na mě prosebnou grimasu. „A nemohli bysme jít spolu?“ Usmála jsem se a on mě políbil.

Předchozí kapitola zde

Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Pixabay


Diskuze: příspěvků