Blogy

Román na Mezizenami.cz: Osmdesát tři minut po půlnoci 37. kapitola – Vánoce

V nemocnici jsem musela zůstat naštěstí jenom dva týdny. Uprosila jsem lékaře, aby ke mně pustil rodiče, když už přijeli takovou dálku kvůli svatbě. Další návštěvy už pak ke mně nemohly.

Celé ty dny jsem poctivě ležela a snažila se zůstat klidná a dobře naladěná. Nebylo to vždycky lehké. Pláč, který jsem občas zaslechla, nepatřil určitě vždycky jenom zdravým dětem. A měla jsem obavy i z jiných věcí. Bála jsem se o Ivana. O jeho zdraví. O jeho život. Dívala jsem se na vadnoucí karafiáty, na medvídka, který se opíral o vázu, a stýskalo se mi. Už po několikáté mě napadlo, že bez Ivana není můj život úplný. 

Naštěstí se potíže díky medikaci brzy ustálily, a i miminko bylo stále v pořádku. Mohla jsem jet domů. A to bylo právě to moje narozeninové překvapení. Ivan mě rovnou z nemocnice odvezl do našeho nového bytu. Stihnul s mým tatínkem přestěhovat těch našich pár věcí, s babičkou obstarali nějaké nádobí a ložní prádlo. Moc jsme toho do začátku neměli, ale vůbec mi to nevadilo. Byl to jeden z nejkrásnějších dnů v mém životě. Ivan mě provedl po bytě, a pak mi pomohl se převléct a lehnout si do čistě povlečené postele. Měla jsem radost ze všeho kolem. A hlavně z Ivana, který výrazně ožil. Pořád opakoval, že je v bytě ještě co vylepšovat a skutečně pak další dny stále něco upravoval a nosil do bytu. Jednou to byl velký stromeček. Začátkem ledna jsme byli oba zvyklí slavit pravoslavné Vánoce, Ivan navíc i se stromečkem a dárky. 


Byly velké mrazy a neměla jsem chodit ven, pokud to nebylo nutné. Ivan obstarával všechny nákupy, ale chtěla jsem pořídit také něco pro něj, když měl tak rád dárky a překvapení, a tak jsem poprosila Annu, aby mi něco nakoupila. Anička na polovinu věcí zapomněla, ale byla jsem tak ráda, že ji vidím, že mi na tom vůbec nezáleželo. A tak jsem o nákup a návštěvu požádala ještě Ninu. Zdála se mi do telefonu divná, ale ještě ten den ke mně dorazila se dvěma taškami. Zavřely jsme se spolu v ložnici, abychom si mohly po dlouhé době popovídat. 


Nina byla evidentně nervózní. Rozhlížela se po pokoji. „Máte to tu pěkný.“ 


„Děkuju. Jsem tu moc spokojená.“ 


Dívala se do země. 


„Je tady něco, o čem bych ti měla říct. Nevím vůbec, jak začít, jsem z toho na nervy.“ 


„Stalo se něco?“ 


„Víš, jak jsem ti říkala, že jsem někoho poznala?“ 


Přikývla jsem. Snad to nebyl nějaký debil, který ji akorát využil. 


„Začali jsme spolu chodit. Pozvala jsem ho na tu tvou svatbu.“ 


„A co se stalo? Reagoval nějak blbě? 


„Je to Roman.“ 


„Jaký Roman?“ Rozhodila rukama. 


„No Roman, Roman!“ 


Jako kdyby mi něco uvízlo v krku. Vydala jsem ze sebe jenom jakýsi přiškrcený výdech. Nina mě chytla za ruku. 


„Věděla jsem, že jsi chodila s nějakým Romanem. Ale v té době jsme se spolu až tak důvěrně nebavily a ty už jsi pak byla s Ivanem. Vůbec mě nenapadlo, že by to mohl být on!“ 


Upírala na mě vyděšené oči a já jsem snažila si všechno utřídit v hlavě. 


„No, teda já…“ 


„Když jsem mu řekla, že jsme oba zvaní na svatbu mé kamarádky Julie, která je taky původně z Města, byl hned ve střehu. Stačilo si doříct pár detailů, a bylo to jasné.“ 


Pořád jsem nedokázala dát dohromady souvislou větu. Zároveň mě překvapovalo, že je tak ustrašená.


„Chtěla bych, abychom zůstaly kamarádky. Ale pokud by ti to mělo vadit…“ 


Konečně jsem se vzpamatovala. „Mně to přece nevadí, že jste spolu. Záleží na tobě. A na Romanovi. Jak to vůbec vzal?“ 


„Byl samozřejmě v šoku. Hlavně mu bylo strašně divné, že se budeš vdávat, musím říct.“ 


„Řekla jsi mu, že jsem těhotná?“ 


„Ne! Řekla jsem, že se svatba zrušila, protože jsi musela do nemocnice, ale ne proč. V ten moment už toho bylo nějak moc. Budu mu to dávkovat.“ 


„To je rozumné.“ Obě jsme se zasmály. 


„A jak to teda vypadá? Jste spolu?“ 


Pousmála se. „Vypadá to tak. Opravdu by ti to nevadilo?“ 


„I kdyby mi to vadilo, tak se na to přece nemůžeš ohlížet! Je to pro mě samozřejmě takové divné, ale opakuju, nevadí mi to. Rozešli jsme se. Roman je hodný člověk, věřím, že s ním budeš spokojená.“ 


„A proč jste se vlastně rozešli? Roman o tom nechtěl mluvit. Kvůli Ivanovi?“ 


„Ano. Zamilovala jsem se do Ivana. Ale stejně by to nebylo ideální.“ 


Nina vypadala stále neklidně. Přisedla jsem si k ní blíž. „Budu ráda, když se budeme dál vídat. S Romanem se přece nemusím vůbec potkávat.“ 


Pookřála. „Třeba i to by bylo časem možné. Měli bychom držet pohromadě, když jsme se tu všichni takhle sešli!“ 


Pomyslela jsem na Ivana a představa, jak my čtyři sedíme v obýváku u chlebíčků, mě skoro rozesmála. „To se ještě uvidí. Teď si užívej to, co je.“


„A co svatba?“ 


„Jste pořád zvaní oba. A kdyby to jednomu z vás nemělo být příjemné, přijď aspoň ty.“ Šťastně mě objala a pak začala z tašek vyndávat věci, které mi přinesla.  


Předchozí kapitola zde.


Autor: Jitka Králová, romantický zápisník

Foto: Pixabay



Diskuze: příspěvků