Probudila jsem se v bílé místnosti. Bolela mě hlava a levé předloktí. Rozpomněla jsem se, co se stalo, a pokusila se posadit.
„Počkejte, pomůžu vám.“ Vlevo ode mě stála mladší sestra a cinkala nějakými nástroji.
Sáhla jsem si na břicho. Miminko bylo stále na svém místě. Ucítila jsem slabý pohyb a usmála se. Břicho už nebylo tak tvrdé a miminko mě zdravilo.
„Jak se cítíte? Včerejšek jste prospala.“
„Docela dobře. Takže už je sobota?“
Sestra odložila stříkačku a zamračila se. „Já vím, že jste se chtěla vdávat. Ale miminko je přednější. A hlavně vy.“
Pomohla mi do sedu a odhrnula deku, aby mi mohla odpojit výživu. Tak to mě bolelo. Kanyla na levém zápěstí. Vstříkla do kanyly obsah stříkačky a znovu napojila výživu. Cítila jsem, jak do mě proudí chladná tekutina.
„Chcete trochu učesat? Máte tady návštěvu.“
„Ano? A koho?“
Zasmála se a vyndala z nočního stolku můj hnědý hřeben. Babička myslela na všechno. „Koho asi! Čeká tady už dvě hodiny, až se probudíte. Pustili jsme ho sem jenom proto, že jste se měli dneska brát.“
„No tak ho hned pusťte dovnitř!“
Znovu se zasmála. „Nebojte se, nikdo vám ho nesebere. I když je to náramný fešák! Taky jsem se od toho svého nechtěla hnout ani na krok. Kde ty časy jsou.“
Odešla. Z chodby se na chvíli ozval pláč novorozených dětí. Rozhlédla jsem se. Naproti mně pospávala na oprýskané posteli už jenom jedna pacientka. Natáhla jsem se po hřebenu a snažila se bez zrcadla trochu upravit. Poplácala jsem se po tvářích, abych do nich nahnala trochu barvy. To už se otevřely dveře. Schovala jsem hřeben pod přikrývku a nadechla se. Můj Ivan.
Sestra mě chtěla spíš potěšit, ale v mých očích měla pravdu. I když měl Ivan stále tu našedlou pokožku a vlasy mu dorůstaly v nevýrazné barvě, jeho hezkým souměrným rysům to neuškodilo. Na svatbu už chtěl mít znovu knírek, ale vousy mu rostly tak divné, že to zatím vzdal a holil si celou tvář. Kývla jsem na něj a on se očima usmál. Nesl mi kytici karafiátů. Moji svatební. Přisednul si ke mně a vzal mě za ruku.
„Jak ti je?“
„Dobře. Děkuju, že jsi přišel.“
„Máme přece svatební den.“ Vložil karafiáty do připravené vázy na plechovém stolku.
„Tolik jsem se těšila.“ V očích mě pálily slzy.
„Já taky. Ale neboj se, stihneme to, než se narodí. Když jsme to byli s babičkou zrušit, nabídli nám nový termín. První volná sobota byla až v březnu, ale to ještě pořád stíháme.“
„V březnu! To už budu jako hroch.“
Pousmál se. „To je přece jedno. Hlavně, že budeme svoji.“
Zavrtěla jsem se na posteli. „A co říkali ostatní? A stihli jste včas všechno odříct?“
„Katka všechno zařídila.“ Pacientka naproti se zřejmě probudila, protože slabě zakašlala. Vypadalo to, že je ve vysokém stupni těhotenství. Ivan se na ní otočil.
„Promiňte, nevzbudili jsme vás?“
„To je v pořádku, klidně si povídejte. Stejně tu pořád někdo courá.“ Ivan si jí přestal všímat a na oko zvedl oči v sloup. Vzpomněla jsem si na novinku, o kterou jsem se s ním chtěla podělit.
„Už ti to řekli?“
„A co?“
„Když mi dělali kvůli těm obtížím ultrazvuk, řekli mi, že to bude kluk.“
Ivan vykulil oči. „Já to věděl!“
Rozesmálo mě to. „To určitě, jak bys to mohl vědět?“
„Hned jak jsi mi řekla, že čekáme dítě, věděl jsem, že to bude kluk.“
Jeho jistota mě pobavila. „No dobře.“
O něčem přemýšlel. „Zítra máš narozeniny.“
„Hm.“ To bylo to poslední, na co jsem myslela.
„Doma to oslavíme. Budu pro tebe mít překvapení.“ Ivan měl rád oslavy a dárky, hlavně ty tajnosti kolem toho všeho.
„Tak to se těším!“
Natáhnul se ke mně a políbil mě. „Všechno nejlepší, lásko.“
„Děkuju ti.“ Byla jsem šťastná, že je u mě, ale byla jsem unavená. Ivan to vycítil a pomohl mi znovu si lehnout. Pak mi na chvíli položil hlavu na klín. Naše důvěrné gesto. Ucítila jsem pohyby v břiše. Ivan zřejmě taky, protože se pousmál. Rozhlédla jsem se místností a snažila se vychutnat si tenhle krásný okamžik. Sousedka nás pozorovala s nesouhlasným výrazem. Šťouchla jsem do Ivana. Podíval se do nerudných očí mojí sousedky a oba jsme se rozesmáli.
Předchozí díl zde.
Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Pixabay
