U našeho stolu si zřejmě nikdo ničeho nevšimnul. Roman spokojeně trávil a spolusedící zrovna vstávali, aby si šli zatančit.
Usadila jsem se a přemýšlela, jak prožít zbytek večera. Pokoušela jsem se o konverzaci, odmítala Romanovy návrhy jít si s ním zatancovat a občas jsem se rozhlédla sálem. Dlouho jsem Ivana nezahlédla. Když mi připadalo, že už uběhla dostatečně dlouhá doba na to, abych ho mohla vyhledat, vytratila jsem se ze sálu. Třeba na mě někde čeká, aby mě mohl obejmout. Při té představě se mi rozbušilo srdce. Stačilo mi pomyslet na náš polibek a v břiše se mi roztančily roje motýlů.
Prošla jsem halou kolem šatny, otevřela jsem i vchodové dveře a rozhlédla se na obě strany. Nikde nikdo. Rozhodla jsem se počkat. Opřela jsem se o kamenný sloup a přemýšlela o budoucnosti. Všechno se teď změní. Uběhlo pár minut, když jsem ho viděla pomalu sestupovat po schodech z prvního patra. Usmála jsem a vykročila směrem k němu. On měl tvář jako z kamene. Málokdy se usmíval, ale takhle jsem ho ještě nikdy neviděla. Nervózně jsem přešlápla.
„Kde jsi byl?“
„Byl jsem si zakouřit.“ Díval se někam do strany.
„Proč jsi nešel ven?“ Nutila jsem se do veselého tónu.
„Je tam zima.“ Pak se mi podíval přímo do očí.
„Ty jsi tu s přítelem?“
Nemělo cenu zapírat. Všechno mu vysvětlím.
„Ano.“
Oči se mu rozšířily.
„To je tvůj přítel? Ten, co s tebou sedí u stolu?“
„Ano. Je to můj snoubenec.“
Vydal zvláštní zvuk.
„Nemáš pocit, že jsi mi to měla říct dřív? Dozvěděl jsem se od cizích lidí, že jsem se veřejně objímal se zadanou holkou.“
Kdo mu to mohl říct? Někdo z ubytovny? Nebo z kanceláře? Znala jsem tu hodně lidí.
„Dovol mi, abych ti to vysvětlila. Rozejdu se s ním. Dneska se mnou šel naposledy, nešlo tomu ujít.“
„Tomu mám věřit?“
„Věř mi, prosím tě. Ty jsi tu přece taky s jinou ženou!“
„Vždyť to je Katka, moje teta.“
„Tohle je tvoje teta? U které bydlíš? Vždyť vypadá, že není o moc starší než já.“
„Prarodiče jí měli pozdě. Táta se narodil skoro o dvacet let dřív než ona. Nezamlouvej to. Neměla jsi mi to říct?“
„Asi měla. Ale nebyla příležitost. Všechno napravím.“
„Co tady chceš napravovat, když jsi s ním dokonce zasnoubená?“
„Vyřeším to, věř mi.“
„Vybudujete si spolu pohodlný hnízdečko a mě si tam budeš zvát, až bude na noční? Tak to jsi mě špatně odhadla.“
Jeho reakce mě zaskočila. Něco takového mě nikdy ani nenapadlo.
„Promiň, nechtěla jsem se tě dotknout. Chtěla jsem, aby nás to neovlivnilo, proto jsem ti o tom neřekla.“
Nevěřícně zakroutil hlavou a otočil se k odchodu do sálu.
„Počkej, nemůžeme si o tom promluvit?“
Neotočil se a nahlas mi odpověděl. „Není o čem.“
Rychle otevřel dveře, prošel jimi dovnitř a nechal je s hlasitým prásknutím za sebou zapadnout. Zůstala jsem stát na chladné chodbě a můj svět se sesypal úplně.
Osmdesát tři minut po půlnoci předchozí kapitola
Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Pixabay
