Vnímáte Velikonoce jako dobrý důvod k tomu, abyste se opět sešli v širším rodinném kruhu? Jenže ne vždy je to tak snadné, jak by se mohlo zdát. Což dokazuje i příběh čtenářky Elišky a její dcery Jany.
Někdy stačí jedno špatně zvolené slovo, a v rodině dojde k roztržce. A jindy je těch slov až moc, a teprve poslední pomyslná kapka způsobí „přetečení poháru“.
Dobré vztahy především
„Odmala jsem se snažila dceři Janě vštěpovat, jak moc důležitá je soudržnost mezi jednotlivými členy rodiny. A to i přesto, že já jsem poněkud prchlivé povahy, jak velice kulantně říká můj manžel. Přiznávám – mnohdy reaguju hystericky,“ začíná s vyprávěním Eliška. Dcera v tom má jasno; když mluví o své mamince, neřekne jinak než „papiňák“.
Babička ředitelka
V rodině Elišky všechno fungovalo na povel. „Máš hotové úkoly? Uklidila sis pokojíček? Do deseti ať jsi doma,“ padaly příkazy z jejích úst. Manžel si zvykl, a dcera také. Asi proto, aby byl doma klid. Protože jakmile kdokoliv udělal cokoliv jen trochu jinak, nebo projevil jiný názor, Eliška ho rázně utřela. A když to nepomohlo, zvýšila hlas. „No, zvýšila, prostě jsem zaječela. Jenže nejhorší na tom je, že jsem to nikdy nemyslela zle – vždycky jsem chtěla pro rodinu jen to nejlepší, však také svého muže a dceru nadevše miluji. Jen jim to dávám najevo asi ne zrovna vhodným způsobem,“ uvádí.
Vše pro rodinu?
Když bylo Janě dvacet, odstěhovala se. Časem se seznámila s Jardou, vzali se, narodila se jim Maruška. Zdálo se, že vnučka poněkud otupí nabroušený jazyk Elišky, však se také babička s dědou doslova rozplývali, když měli malou hlídat. Jenže klid v rodině netrval dlouho. „Viděla jsem, že Jana je trošku na štíru s přebalováním, také s krmením se vždycky loudala, a vůbec Marušce nechávala na můj vkus moc volnosti. Podle mě měla rezervy také ve vaření, o praní nemluvě. To víte, že mi to nedalo, musela jsem ji na to upozornit,“ vysvětluje Eliška.
Dcera to vidí jinak
„Neuplynul pomalu ani den, aby mi ,papiňák´ neřekl, co všechno dělám špatně. A když jsem ji neposlechla, hned byl křik. Já to jako dítě snášela docela dlouho, u Marušky jsem si ale řekla – dost. Bohužel až poté, co se Jarda od nás odstěhoval. Bývalý manžel je velice klidný a mírný člověk, jen ho ty každodenní direktivní telefonáty a časté návštěvy prostě udolaly. Neměli jsme žádné soukromí ani možnost žít si svůj život sami, tak jak to chceme my,“ svěřuje se dcera.
Už to bude rok
Zásadní neshoda proběhla právě vloni, na Velikonoce. Jana se dohodla s bývalým mužem, že je stráví společně, jen ve třech, s Maruškou. Což Eliška nemohla vydýchat. Na svátky jsou přece zásadně spolu! „Strašně jsem se s mamkou chytla. Snažila jsem se jí vysvětlit, že mám možná šanci dát to s Jardou zase dohromady a že o to moc stojím, jenže ,papiňák´ si mlel svou. Jak musí být vnučka s babí a dědou, co se bude vařit, kam se pojede… Poprvé v životě jsem na svou maminku zvýšila hlas a řekla jsem jí, že tentokrát to bude podle mého. Ona jen bouchla dveřmi a už je to skoro rok, co jsme se neviděly. Ani neslyšely,“ říká Jana.
Eliška se opravdu zatvrdila. Domnívá se, že chyba není na její straně a čeká, až to dcera uzná. Ta ale nevidí důvod něco uznávat. Marušce vysvětlila, že je babí vážně nemocná, proto už k nim nechodí. Děda a Jarda, který se k rodině nakonec vrátil, obrazně i doslova poletují mezi oběma ženami. A doufají, že čas vše spraví. Jenže rok utekl jako voda.
Jak dlouho ještě bude trvat, než někdo dostane rozum? A kdo by to podle vás měl být?
Připravila: Marcela
Foto: FreeImages / Crissy Pauler
16. 3. 2016
