Snadno se doporučuje kamarádkám či známým, aby se rozvedly (vdaly), pořídily si dítě včas (nebo naopak později či vůbec), případně změnily práci. Ale těžko se to provádí, jak dokládá i příběh naší čtenářky Moniky.
Elegantní devětačtyřicetiletá Monika je prototypem úspěšné ženy. „S mužskými mi to nevyšlo, děti nemám, tak jsem se upnula na práci. Někdy z legrace říkám, že mě věrně miluje jen můj pes. Ale aspoň někdo,“ smějte se a přitom si čechrá dokonale upravený účes.
Soukromí si chrání
Monika tak trochu přehání, alespoň co se silnějšího pokolení týká. Pánové ji vždycky obletovali. Ale ani jedna známost neskončila u oltáře. Po letech to vzdala a mužskou společnost bere jako příjemné zpestření života, nic víc. „Mám svoje soukromí, a tam mi jen tak někdo nesmí,“ upřesňuje. A když už, pak na noc a ráno si jde každý po svém. A děti? O ty nikdy nestála, přiznává na rovinu.
V hlavní roli práce
„Po škole jsem začínala v marketingovém oddělení jedné banky, jako PR manažerka. Psal se rok 1990, všechno v tomhle ohledu bylo nové a zajímavé. Po sedmi letech jsem na tři roky vyjela ven, můj bývalý profesor se odstěhoval za příbuznými do Austrálie a nabídl mi tam práci. Je to ale z ruky a já zase až tak moc o cizinu nestála. Nakrátko ano, natrvalo ne,“ líčí svou kariéru.
Super job?
Nové kontakty, nové zkušenosti, velmi dobrá jazyková vybavenost i přirozené komunikační dovednosti Moniku přivedly k profesi event manažerky. „Osamostatnila jsem se. Vedu menší tým lidí a společně připravujeme nejrůznější akce pro firmy. Jednou školení nebo seminář, pak zase teambuilding, večírek s klienty… Máme docela široký záběr a už jsme za ta léta sehraní. Máloco mě dokáže překvapit,“ přiznává.
Problém – neproblém
Moniku netrápí nedostatek peněz. Neřeší komplikované pracovní vztahy, neshání zakázky, práce má dost. Ale už ji nijak extra netěší. „Hledala jsem, co by mi přineslo uspokojení, a mám obavu, že jsem to našla. Pro zaměstnance jedné společnosti jsme organizovali dobrovolnické aktivity, a já se v tom našla. Nikdy bych to do sebe neřekla, ale je to tak,“ vypráví.
A hned se shazuje, abyste si prý o ní nedělali nějaké iluze – na opečovávání a starání se o nemohoucí či nemocné lidi nemá. „To bych nedala. Ale hledat pro ně jiné lidi, kteří by jim pomáhali jen tak, nebo vymýšlet programy, aby se na chvíli zabavili, shánět levnější pomůcky… Představte si, mě to baví!“
Jádro pudla
Co tedy řeší? „Řeším peníze, přece jen jsem na ně zvyklá a tady by byly daleko nižší. Řeším svoje spolupracovníky – už jsem naťukla změnu strategie mojí firmičky, nikdo ale nebyl nadšený. Řeším také, zda moje nadšení pro ,změnu linie´má šanci na trvalejší stav, nebo mi to za rok či dva přestane těšit. A co pak?“ vypraví, proč se změnou stále váhá.
Co byste Monice poradily vy, milé čtenářky? Má to risknout, nebo se držet osvědčené jistoty?
Připravila: Marcela
Foto: iStock
14. 4. 2016
