Moje babička říká, že děti a psi musí vědět, kde je jejich místo.
Její úvahu rozšiřuji na VŠICHNI MÁME VĚDĚT, KDE JE NAŠE MÍSTO. V dobrém slova smyslu. Hranice jsou totiž zdravé a nastavují se v hlavě.
Milé ženy, poslední týdny jsem si víc, než kdy dřív, uvědomila, že nastavení hranic sobě, druhým, všem, se kterými koexistujeme a s nimiž pracujeme je vysoce potřebná a nesmírně užitečná věc. Vlastně by se dalo říct, že je důležitá pro zdravé žití.
Co se mi opakovaně vracelo do života a stále občas přijde, je fakt, že mnoho lidí nerespektuje mé soukromí. Ano, můžete namítnout, že jsem veřejně exponovaná osoba, ale to neznamená, že mi kde kdo může „vlézt na hlavu“. Běžným zvykem mých klientů a týmu je přístup typu: „Petra je pořád online, tak jí prostě písnu, zavolám“. Aha! Stalo se normou, že mi lidé píší v sobotu ráno, volají v neděli večer a mnozí se mě snaží kontaktovat třeba i po desáté v noci.
Má rodina si myslí, že práce z domova znamená, že ženomatka je k dispozici permanentně. Takže se jí zeptáme kdykoliv potřebujeme. Ona ví, kde jsou ponožky, klíče, referát z hudebky a v kolik termín na přezutí pneumatik.
Zásadním zlozvykem, který dokáže pořádně otrávit den obecně, je nesoustředěnost a určitá forma zbrklosti. Lidé nečtou, většinou text proletí a radši se 3x zeptají, než aby se obtěžovali pročíst si kraťoučký text pečlivě. Maily, které běžně dostávám, jsou samý překlep a jejich frekvence urputná. Jsou i takoví odborníci, kteří napíší deset e-mailů a do každého z nich půl až jednu větu. Mailů tohoto typu mi někdy dorazí i padesát za den. Umíte si představit tu ztrátu času prohrabováním se změtí textů bez hlavy a paty? I sem patří hranice, prosím, dodržujme je.
Dalším a posledním zlozvykem dnešní post covidové doby rozvolnění je, že si lidé k sobě dovolí mnohem víc než při osobním setkání. V rámci home office a online komunikace dokáží zajít daleko dál, než při osobním setkání. A prostřednictvím psané komunikace dochází k řadě nedorozumění. Říká se tomu ztraceno v překladu.
Zní to, jako kdybych dnes podlehla kňourání, vůbec ne. Chci vás pobídnout k asertivitě a k ovládnutí umění říkat ne! Takhle ne! To se mi nelíbí! To nechci. Nastavení hranic nebo mantinelů není složitý proces, jen si člověk musí nejdřív dobře promyslet, jak na to. A pak ideálně všem vyměřit vstup do vašeho osobního prostoru nastavený podle vás. Když si nastavíte hranice i v sobě a použijete k tomu „nedělám ostatním nic z toho, co sám nemám rád“, uvidíte, že se váš osobní prostor vyčistí a hranice se zpevní.
A co je potřeba udělat ze všeho nejdřív? Nastavit hranice vlastní. To bývá leckdy komplikovanější. Člověk si rád povolí uzdu a nebývá k sobě přísný. Tady je dobré zaměřit se na vlastní hodnotový žebříček. Seřadit si věci a činnosti podle toho, jakou pro nás mají cenu, a pak z nich sestavit takovou hitparádu. Sepsat si top desítku a vystavit ji na viditelné místo a hlavně se jí řídit.
Když máte sebe umístěnou vysoko, nic vám nepřekazí rozhodnutí zacvičit si, uvařit zdravé jídlo, odbavovat práci podle důležitosti a vyhradit si denně čas na rodinu, ideálně tak, aby se nikomu nepodařilo se do vašeho plánu nabourat. Opravuji! Tak, abyste to nikomu nedovolily.
A nakonec to nejpodstatnější! Jako u všeho, je třeba být důsledný a hranice si čas od času zkontrolovat. Prostě dát bacha, jestli vám už zase někdo nepřelejzá plot.
Autor: Petra Krajčinovič
Foto: Edit B. Photo
