Ke Žďáru nad Sázavou mám trochu ambivalentní vztah. Jeho současné centrum mě nijak zvlášť neláká, a přesto se sem vracím. Znovu a znovu. Důvod je vlastně jednoduchý. Stojí tu pro mě jedna z nejkrásnějších staveb na Vysočině, poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, vrcholné dílo Jana Blažeje Santiniho-Aichela.
Žďár jsou totiž z mého pohledu tak trochu dva světy. Jeden současný, obyčejný, městský. (Který je neustále zvelebován, za to si místní zastupitelství zaslouží obdiv.) A druhý, který mě nepřestává okouzlovat. Svět starého kláštera, rybníků, barokních staveb, Santiniho geometrie a krajiny, v níž architektura nepůsobí jako něco navíc, ale jako její přirozená součást. A přechod mezi těmito dvěma světy má skoro symbolickou podobu. Stačí přejet starý barokní most a najednou mám pocit, že se atmosféra mění.
Přes barokní most do jiného Žďáru
Kamenný most vede přes Stržský potok mezi Konventským a Bránským rybníkem. Vznikl za opata Bernarda Henneta; podle restaurátorských podkladů byl postaven roku 1751. V letech 1761 a 1766 jej doplnilo osm soch světců od neznámého autora a jejich rozmístění i celkové pojetí připomínají v mnohem komornějším měřítku pražský Karlův most. Potkáte tu například sv. Benedikta, Bernarda, Jana, Cyrila, Metoděje nebo Vojtěcha. Mám na tom místě ráda právě ten kontrast. Po mostě stále vede běžná silnice, kolem projíždějí auta, ale nad vámi už se zvedá Zelená hora a před vámi leží někdejší klášterní areál. Jako by člověk jedním krátkým přejezdem opustil každodennost.
Z kláštera zámek. Místo, které znovu žije
Historie dnešního Zámku Žďár začíná ve 13. století. Cisterciácký klášter zde byl založen roku 1252 a jeho největší barokní rozkvět přišel za opata Václava Vejmluvy, který do Žďáru přivedl právě Santiniho. Po požáru v roce 1784 byl klášter zrušen a jeho někdejší budovy postupně získaly světské využití. Od roku 1930 patřilo panství chlumecké větvi Kinských, po znárodnění bylo rodině po roce 1989 restitucí vráceno a dnes Kinští pokračují v obnově a zpřístupňování areálu.
Mám ráda, že to není zámek, kolem kterého byste chodili po špičkách. Nádvoří a velká část areálu jsou volně přístupné a místo působí živě. Historie tu není uzavřená za provazem. K areálu patří také kaple sv. Markéty. Její historie sahá do 14. století, roku 1700 dostala při barokní přestavbě od architekta Spinettiho osmiúhelníkový půdorys. V roce 1802 byla odsvěcena a později sloužila k hospodářským účelům; v 90. letech v ní vznikl penzion s kavárnou a dnes je využívána k soukromému ubytování. Kdysi jsem právě tady strávila pár nocí a dodnes si pamatuji ten zvláštní pocit z ubytování v prostoru, který má vlastní příběh. Mám slabost pro nevšední místa k přespání. Hotelový pokoj může být sebekrásnější, ale když se ráno probudíte uprostřed staletého areálu, zůstane vám z pobytu v hlavě něco navíc.
Sádky, rybníky a Muzeum nové generace
Voda je s historií zdejšího kláštera spojená od samého počátku. Cisterciáci byli známí propracovaným hospodařením s vodou a zakládáním rybníků. Bránský rybník byl vůbec prvním, který zde vybudovali, a na tradici klášterního chovu ryb navazuje místní rybářství dodnes. Tady stojí za malé upřesnění jedna často opakovaná legenda. Ryby nebyly jednoduše „jediným masem, které mniši směli jíst“. Řehole omezovala konzumaci masa čtyřnohých zvířat a ryby se do tohoto zákazu nepočítaly, takže hrály významnou roli zejména během postních období. I proto byly rybníky pro cisterciácké kláštery tak důležité. A právě nedaleko někdejších klášterních sádek stojí místo, které bych při návštěvě Žďáru nevynechala: Muzeum nové generace.
Zapomeňte na řady vitrín a cedulky, u kterých po půlhodině přestáváte vnímat text. Tady se pracuje se světlem, zvukem, animací, příběhem i interaktivními prvky. Se sluchátky procházíte téměř osmisetletou historií místa, od cisterciáků přes Santiniho až k dnešním majitelům. Muzeum otevřelo v roce 2015 a podle mě se mu podařilo něco, co historické expozice neumějí vždy: minulost nejen vysvětlovat, ale také vyvolat zvědavost. Po prohlídce mám ráda ještě jednu malou zastávku. Místní kavárnu. Káva, domácí dezert nebo limonáda ze sirupů rodinné farmy, chvíle venku na zahrádce… a před vámi Zelená hora. Ten pohled se totiž nikdy neomrzí. Právě tady mám vždycky chuť nikam nespěchat. Sedět na slunci, dívat se nahoru k Santiniho kostelu a odkládat okamžik, kdy se zvednu a vydám se k němu.
Protože to nejlepší si ráda nechávám na závěr.
Santiniho architektura na Zelené hoře se musí zažít
Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře je zvláštní už při prvním pohledu. A čím déle se na něj dívám, tím méně mi připadá, že jej lze pochopit z jedné fotografie. Santini tu nevytvořil jen stavbu. Vytvořil promyšlený systém čísel, křivek, světla a symbolů, který se před člověkem odkrývá postupně. Za vznikem kostela stál žďárský opat Václav Vejmluva, velký ctitel Jana Nepomuckého a Santiniho dlouholetý spolupracovník. Bezprostředním impulzem se stal průzkum hrobu Jana Nepomuckého v pražské katedrále sv. Víta v dubnu 1719, při němž byla nalezena zachovaná tkáň považovaná tehdy za světcův jazyk.
Už v srpnu stejného roku začaly práce na novém poutním chrámu. Kostel byl slavnostně vysvěcen 27. září 1722; ambit kolem něj byl dokončován ještě později. Od roku 1994 je areál součástí Seznamu světového dědictví UNESCO. UNESCO jej označuje za jedno z nejoriginálnějších Santiniho děl a mimořádné spojení architektury, umění a symboliky. A přesně tak na mě Zelená hora působí.Ne jako monument, který by se vás snažil ohromit velikostí. Její síla je někde jinde, je v přesnosti.
Pět hvězd, pět vchodů a jedno „mlčel jsem“
Základním klíčem je číslo pět. Půdorys kostela má podobu pěticípé hvězdy. Pět je vstupů, pět kaplí a pět oltářů. Symbol odkazuje k pěti hvězdám spojeným s legendou o smrti Jana Nepomuckého, ale také k pěti ranám Kristovým. A pět písmen má latinské slovo TACUI – „mlčel jsem“, které připomíná tradici o Nepomuckého zachování zpovědního tajemství. Když to člověk ví, začne těch souvislostí hledat stále víc. A právě to mě na Santinim baví. Není to samoúčelná šifra pro zasvěcené. Symbolika je součástí samotné architektury. Kostel obepíná ambit ve tvaru deseticípé hvězdy, prolomený pěti branami a doplněný pěti kaplemi. Vedle symbolické měl ambit i velmi praktickou funkci, poskytoval poutníkům úkryt před nepohodou a někteří v něm dokonce přespávali.
Santiniho hra se světlem
Ještě silnější než všechna čísla je pro mě ale interiér. Bílý prostor působí nečekaně lehce. Nic tu není statické. Křivky se rozevírají a zase sbíhají, světlo přichází z různých směrů a při několika krocích stranou se celý prostor začne skládat trochu jinak. Některá okna mají tvar jazyka, jiná připomínají biskupskou mitru nebo trojúhelník odkazující k Nejsvětější Trojici. V kopuli se objevuje velký červený jazyk. To je jeden z atributů Jana Nepomuckého. Původně přitom Santini na tomto místě zamýšlel deseticípou hvězdu, návrh ale změnil v souvislosti se získáním relikvie pro nový kostel. Je to prostor, v němž mám pokaždé potřebu na chvíli zmlknout. Ne proto, že bych se o to vědomě snažila. Spíš proto, že Santini dokáže pohled zaměstnat tak dokonale, že slova najednou nejsou moc potřeba.
V letech 2016 až 2023 prošel celý areál rozsáhlou obnovou, při níž se opravovaly fasády, omítky, štuková výzdoba, mobiliář i ambit a řada prvků se přiblížila původní Santiniho podobě. Dnes je díky tomu ještě snazší vidět, jak promyšlený ten celek je. Kostel, ambit, kopec, pohledy do krajiny. Nic nepůsobí náhodně.
Dva Žďáry
Možná právě proto mě Žďár nad Sázavou tolik mate a zároveň přitahuje.Jeho centrum bych si jako důvod k cestě nevybrala. Ale stačí se vydat směrem k bývalému klášteru, přejet starý most, zahlédnout mezi stromy Zelenou horu – a jsem zase ráda, že jsem přijela. Vrací mě sem Santini. Ticho uvnitř kostela. Rybníky kolem zámku. Káva na slunci. Vzpomínka na noc strávenou v bývalé kapli. A nově také žár sklářské pece v Karlově. Žďár pro mě zůstává městem dvou světů. A možná právě díky tomu se mi ten starší, tichý a krásný nikdy neomrzí.
MOJE TIPY PRO ŽĎÁR NAD SÁZAVOU
- Zelenou horu si nenechávejte jen na rychlou fotografii zvenku. Vstupte dovnitř a dejte Santiniho prostoru čas. Komentovaná prohlídka pomůže rozkrýt symboliku, které si sami nemusíte všimnout. Aktuální provoz je dobré před cestou ověřit, protože kostel stále slouží také liturgii.
- Od Zelené hory sejděte pěšky k zámku. Vzdálenosti jsou malé a právě při chůzi nejlépe vynikne propojení kostela, bývalého kláštera, rybníků a krajiny.
- Muzeum nové generace doporučuji i lidem, kteří běžně muzea nevyhledávají. Je multimediální, hravé a funguje i s dětmi. Potom si dejte čas na kávu a domácí limonádu v zámecké kavárně.
- Máte-li trochu času navíc, přidejte Dolní hřbitov. Je to další Santiniho stavba a vůbec jeho první realizace ve žďárském areálu. Po čtyřleté obnově byl znovu otevřen v roce 2025.
Připravila: Martina Vydrová
