„Víš, co nechápu?“ pohlédl mi do očí a bez čekání na odpověď pokračoval. „Není mi jasný, proč jsou na sebe bývalí partneři někdy tak strašně zlí. Vždyť byly doby, kdy se měli rádi, ne? Často jsou ve hře i jejich vlastní děti, kterým tímhle svým blbým chováním ubližují o to víc.“
Vzhlédla jsem od talíře a těžce polkla. Proč zrovna tohle téma?
Pokračoval: „Kolega se rozvádí. Načapal manželku se milencem. Nebylo to poprvé… Za týden mají první stání. Dělají si hrozný naschvály, tahají se o kluky. Ten mladší je teď pořád nemocnej, starší chodí za školu. Chudáci,“ zívnul a odložil příbor. Natáhl ruku a jemně pohladil tu mou. Donutila jsem se k úsměvu.
„Jsem rád, že tě mám,“ řekl tiše a ubrouskem si otřel ústa. „Jéje, zásah,“ nakrabatil čelo a omluvně ukázal na oranžovou stopu od omáčky. „Ráno jsem si bral nový,“ konstatoval a chvíli se urputně snažil pokapané tričko vyčistit. Marně.
Mlčky jsem ho sledovala. Jak dlouho už jsme spolu? Na jaře jedenáct let… Strašně to letí. Tehdy jsem ho milovala. Moc. Bláznivě! Připadala jsem si jak vystřižená z toho nejnemožnějšího romantického slaďáku, co je vůbec možné vymyslet. Vždyť jsem potkala svou druhou polovičku, spřízněnou duši, mého vysněného prince… Naordinovala jsem nám tenkrát doživotní štěstí. Byla jsem si jistá, že to jde.
Stále ho mám ráda. Ale…
Hlučně odsunul židli a spontánně se rozhodl uklidit špinavé nádobí od oběda. Cestou ke dřezu mu neposlušně sklouzl z talíře příborový nůž a s hlasitým břinknutím skončil na šedivé podlaze. Můj muž se ještě na poslední chvíli pokoušel situaci zachránit. Skoro jsem poskočila na židli, když se díky zoufalé záchranné akci roztříštily o zem ještě i dva porcelánové talíře s jemnou květinovou dekorací podél hladkých okrajů. Měla jsem je ráda.
První milování bylo … perfektní. Tedy skoro. On se vám pravděpodobně bude zdát skvělý každý sex, provozujete-li ho s člověkem, kterého milujete. Po kterém toužíte. S kým si přejete sdílet svůj život. Nebo alespoň jeho část.
Chemie zpočátku fungovala dokonale a já měla pocit, že shořím touhou, když se mě třeba jen letmo dotknul. Vzrušoval mě způsob, jakým si lije smetanu do kávy i jak ji následně pomaloučku míchá a opatrně přikládá k ústům. Tak něžně a pozorně. Mnohokrát jsem si přála být tou kávou a cítit jeho plné rty na svém těle. Nechat se vychutnávat a vnímat, jak moc si to užívá.
„Poškrábej mi záda,“ vytrhl mě ze vzpomínek a vyhrnul si potřísněné tričko. „Na levé lopatce. Níž! To už je moc…“ Mechanicky jsem pohybovala rukou nahoru a dolů. Napadlo mě, že podobně mechanické pohyby společně zažíváme i jinde.
Já ale nechci žádnou mechaniku!
„Díky, zlato,“ usmál se a políbil mě na čelo. „Tak já pro ně jedu. Pa večer!
“ Když si v předsíni nazouval boty, pípla zpráva. Můj mobil nestřeženě ležel na botníku, až příliš blízko mého manžela. Chyba!
„Někdo ti píše,“ zahlaholil ode dveří a natáhl po telefonu ruku.
„Ukaž!“ křikla jsem z kuchyně a spěchala situaci zachránit. Pozdě. Doběhla jsem v okamžiku, kdy Jaroslavův zrak zvědavě ulpěl na rozsvíceném displeji mého mobilního telefonu. Na poslední chvíli jsem ještě klopýtla a jen tak tak neskončila nosem u manželových příšerně zablácených bot. Proč si je, sakra, nevyčistí? Prolétlo mi ještě hlavou, než jsem – téměř zázrakem – nakonec zvládla zabrzdit o tmavě hnědý rám předsíňových dveří.
„Maruška,“ usmál se a trochu nadzdvihl obočí poté, co zaznamenal můj sebezachraňující manévr. „Opatrně,“ pousmál se, když vycházel z domu.
Ano. Opatrně… Tohle bylo o fous. S hlubokým vydechnutím jsem trochu vděčně a částečně zklamaně otevřela příchozí zprávu. „Ahoj Leo,“ četla jsem, ale obsah sdělení mi zcela unikal.
Zase nic. Už dva dny se neozval. Co s ním, k čertu, je?
Po chvilkovém zaváhání jsem nakonec rezignovaně zhasla dychtivě rozzářený displej svého mobilního aparátu a zamyšleně se odploužila zpátky do kuchyně.
Marek. Chlap, kterého jsem před pár měsíci potkala na školení. Fascinující bytost, co mě téměř okamžitě dostala do svých mocných spárů a já, ač jsem se snažila sebevíc, jsem se z nich nedokázala uvolnit.
Uvolnit jsem se totiž uměla pouze s ním. A to moc hezky…. Fyzicky mě neuvěřitelně přitahoval a naše milování bylo pokaždé silně energetizujícím zážitkem. Tak, jak jsem se v těch vzácných chvílích zcela dobrovolně podvolila vlastní touze, podlehla jeho dráždivé naléhavosti a užívala si mnohdy až neuvěřitelnou vzájemnost našich nahých těl, jsem s nikým jiným dosud – a ani vzdáleně – neprožila. Bylo to tak nové, fascinující a neodolatelné, že jsem pro těch pár prchavých okamžiků dokázala zapomenout na všechny své spořádané životní role, dobré mravy i vychování a plně se ponořila do poněkud nepohodlné, zároveň ale sladce hříšné kůže poddajné milenky. A taky… nevěrné manželky.
Ale teď se odmlčel. Už zase. Pokolikáté už?
Úvodní seznámení máme za sebou. Jak se bude vyvíjet Lein příběh dál se dozvíte zase za týden.
Autor: Lea Raif
Foto: Freeimages
