Svoji kariéru začala Anna jako třináctiletá a pozornost diváků si získala filmem Requiem pro panenku. Za něco více než tři desetiletí profesionální kariéry ztvárnila stovky různých postav od křehkých dívek až po silné a sebevědomé ženy. Za tu dobu si domů odnesla pět sošek Českého lva, jednou Cenu české filmové kritiky, dvě ceny Slnko v sieti a cenu za nejlepší herečku z Mezinárodního filmového festivalu San Sebastian.
Jak vzpomínáte na natáčení Smrště?
Pamatuji si svůj první příjezd na „plac“. V noci do Lázní Sliač. Byla půlka listopadu a já jela sama autem, poslouchala detektivku v autě, a když jsem šla sama temnými chodbami lázní po sezóně a hledala svůj pokoj, tak jsem se naprosto jednoznačně bála. Atmosféra lázní mimo sezónu je opravdu specifická. Strašidelná. Takže to byl úvod, ale jinak bylo natáčení úplně super. Já jsem se hodně těšila na Beba. A i přes všemožnou chválu, co jsem o něm slyšela, jsem byla překvapená, jak skvěle se s ním pracuje. Vede, a přesto nechává prostor, vytváří příjemnou atmosféru pro všechny, a přesto je autoritou. To bylo skvělé. A Tomáš Maštalír je jako partner naprosto perfektní. Opora. Profesionál. Friend.
Ve filmu ztvárňujete postavu Pawly Langové. Od prvních záběrů cítíme napětí mezi manželi a smutek Pawly. Jak ji vnímáte Vy?
V žánru hororu, a v tom se pohybujeme, je třeba cítit napětí. Takže to bychom měli mít dobře. Vnímám všechno, čím si Pawla prochází. Selhání, smutek, bolest, sebehnus, nemoc, žárlivost. A obrovský nesnesitelný pocit viny. Dá se říct, že si vytáhla černého Petra na celý život. Soucítím a je mi jí líto.
Smršť je i o strachu – takovém, který nedokážeme popsat, ale uvědomujeme si, že nás ovlivňuje. Co dává Vám sílu postavit se obavám z toho, co se děje ve světě kolem nás?
Strach jsem se opravdu musela naučit chápat. A doporučuji to všem, popřemýšlet o něm. Jak se říká v Duně: „Strach zabíjí myšlení. Budu mu čelit. Dovolím mu, aby prošel jen kolem mě a skrze mě“. Strach je emoce a jako takový bychom ho měli umět ovládat stejně jako radost, zlost nebo vztek. Mít ho pod kontrolou, protože je dobrý snad jedině, pokud nám ho přihraje intuice, která se nás snaží ochránit a aktivovat k boji nebo útěku, ale jinak je strach jen slepé střevo. Špatná a vysilující odbočka od radosti ze života. Dost mi pomohlo, když jsem se naučila zpětně konfrontovat svůj strach z něčeho s tím, co se pak reálně odehrálo. A v 99 % si člověk uvědomí, že to, co dokáže náš mozek a fantazie vytvořit za hrůzy, je někdy až k smíchu… nebo pláči. Takže strach nemám ráda a nechci ho mít.
Připravila:Eva Albrechtová
