Rodina

Dnes je 17. listopadu. Jak prožíváte tento den?

Před 27 lety nastal přelomový den. Díky sametové revoluci se v naší republice začalo vše měnit. Jak 17. listopad vnímají naše čtenářky?

Sedmadvacet let je u lidí krásný věk. V případě přelomových politických událostí však čas běží mílovými kroky. Připomínáte si pád komunistického režimu nebo 17. 11. příliš neřešíte? 

Zdraví mělo přednost

 

Paní Eliška nedávno oslavila sedmdesátku, je tedy pamětnice. „Samozřejmě, že i mě se dotkly politické změny, ale budu upřímná, na toto datum pohlížím jinak. Onoho roku 1989, přesně o den dříve, manžel dostal infarkt, což v naší rodině odstartovalo úplně jiné události,“ vzpomíná. Zatímco ostatní se scházeli na náměstích a cinkali klíči, Eliška denně docházela do nemocnice. „Měla jsem úplně jiné myšlenky, vlastně jsme doma všichni byli rádi, že manžel infarkt přežil. Bohužel následující čtyři roky moc dobré nebyly, přidaly se další zdravotní problémy a Pepík zemřel. Jakoby symbolicky, v listopadu,“ vypráví. 

Nevážíme si svobody 

Jana je mladší než Eliška, v době sametové revoluce jí bylo 22 let. Ale to už s rodiči žila v Německu. „Maminčin druhý manžel je Němec, tady jsme doma od mých 10 let. Změnu režimu jsme samozřejmě sledovali, byť na dálku, všechny to velmi zajímalo. Já se pak do Čech vrátila, byť ne natrvalo. Co mě dnes překvapuje? Jak si lidé málo váží svobody. Jako kdyby šlo o něco automatického. Pořád si na něco stěžují, hudrají, že nemají to či ono, ale že můžou cestovat, pracovat a žít podle svých představ, považují za samozřejmost,“ podivuje se. 

Cítím vděk

 

Dana je přesně tak stará, či spíše mladá, jako listopadové události 1989. „Narodila jsem 13. října. Z vyprávění vím, že rodiče se u mě doma střídali, aby aspoň jeden z nich mohl jít do ulic,“ říká. Sama dodnes cítí vděčnost. „Když jsem byla na gymplu, mohla jsem na rok vyjet do Ameriky. Studium na vejšce jsem si rozdělila, protože jsem další rok zase strávila v Anglii a dnes tam pracuju. Domů se však často vracím. Když si reálně porovnám, co mohli, či spíše nemohli dělat moji prarodiče, ani naši, jsem neskonale šťastná. Jo, zní to pateticky, jenže já to tak cítím,“ má jasno. 

Revoluce z vyprávění 

Pro desetiletého Radka je důležitý chytrý telefon, playstation a bojové hry. Sametovou revoluci a s ní spojené historické okamžiky sice zná, ale stejně tak se dokáže perfektně našprtat anglická slovíčka nebo naučit se matiku. „Pro kluka je to součást historie, něco neskutečně vzdáleného. Když byl malý, ani moc nerozuměl povzdechům babičky, že na pomeranče a banány se v prosinci kdysi stávaly fronty. To se babička ještě držela zpátky, až později vnukovi vyprávěla, jak děda v době normalizace nemohl dělat svou práci a byl rád, že se uplatnil jako kopáč,“ podotýká jeho maminka Pavla. 

Dodává, že ji však moc potěšilo, když letos Radek sám přišel s dotazem, jestli s ním babička půjde zapálit svíčky na Národní ulici v Praze. Prý za všechny lidi, kteří se nebáli a dokázali těm ostatním změnit život. A taky za dědu, který se 17. 11. 1989 bohužel nedožil. 

Jak dnešní datum v kalendáři vnímáte vy, milé čtenářky a čtenáři? Také si ho půjdete připomenout, nebo dáte přednost jinému programu? 

Text: Marcela 

Foto: freeimages


Diskuze: příspěvků