Blogy

Blog: Mezikusy

Nedávno jsem listovala svým malým poznámkovým sešitem a narazila na krátký červencový zápis. Přiznávám, že mě dosti zaujala jak forma, tak jistá skandálnost prohlášení, jehož se má poznámka týkala. Zapátrala jsem v paměti a během vteřiny se mi vybavil zanícený rozhovor dvou pupkatých chlápků, jehož nechtěným svědkem jsem se to letní odpoledne stala.

Na terase místní kavárny jsem se tehdy sešla s mým kamarádem a kolegou, abychom lehce doladili některé pracovní záležitosti a měli možnost si i trochu neformálně popovídat. Objednali jsme kávu a skvělou levandulovou limonádu.

Petr otevřel svůj sympaticky malý notebook, já o mnoho menší, ale neméně sympatický zápisník. Bez zbytečně dlouhého úvodu jsme hladce navázali na pracovní téma a zdálo se, že s tím budeme i poměrně rychle hotovi.

Mohli jsme být, kdyby…

„Ti říkám, je to bída,“ hlasitě si povzdychl plešatý muž u vedlejšího stolu. „Už fakt není, na co koukat. Buďto je tlustá jak bečka, anebo vychrtlá jak čivava po tejdením půstu,“ dodal ještě a zamyšleně pohlédl na parťáka. Ten horlivě přikývl a s neskrývanou chutí se hladově zakousl do mramorované bábovky. Podařilo se mu při tom vdechnout trochu moučkového cukru a hlasitě se rozkašlal.

„Jó, kamaráde, asi došly…“ pokračoval ve své úvaze ten první, jakoby ani nezaznamenal, že se jeho kolega skoro dusí.

Polkla jsem naprázdno a snažila se dělat, že neslyším.

Nešlo to. Ani mně, ani Petrovi. Pobaveně jsme na sebe pohlédli v napjatém očekávání budoucích okamžiků.

Ten druhý konečně dokašlal. Ještě celý brunátný si hlasitě odfrknul a znalecky pokýval hlavou. Pak konečně promluvil:

„Máš pravdu.“

Mladičká servírka s hubenou chlapeckou postavou a nenápadným piercingem v nose přistoupila k jejich stolu s dotazem, zda je vše v pořádku.

Nebylo.

Ale chudák holka s tím sotva něco nadělala. Tak aspoň odnesla prázdný dezertní talířek se zbytkem moučkového cukru.

„Mezikusy. Chybí mezikusy,“ rozvíjel svou úvahu první. „Chápeš?!“

Nechápal.

„Nic mezi tím. Buď tlustá nebo hubená. A mezi tím nic.“

„Aha,“ stručně odpověděl druhý. „Mezikusy.“  Do obličeje se mu pomalu navracela původní barva.

Petrovi už chvíli nakažlivě cukaly koutky. Bylo jasné, že náš pracovní rozhovor vzal definitivně zasvé. Nevěřícně jsem pohlédla tím směrem.

Dva obtloustlí filosofové u kulatého kavárenského stolku nekompromisně hodnotili současný neutěšený stav ženského pokolení.

Ten první, už notně proplešlý, si z lesklého čela osušil drobné krůpěje potu a vlhkou dlaň bezmyšlenkovitě otřel do sepraného modrého trička s nápisem:

„I’m a limited edition“

Druhý jen cosi nesrozumitelného procedil mezi lehce prořídlé zuby a brčkem hlasitě vysrknul zbytek domácí limonády.

V okamžiku, kdy se pánové zvedli k odchodu, já zvedla svou odloženou propisku. Na prázdnou stránku svého notýsku jsem velkými tiskacími písmeny napsala:

MEZIKUSY A NIC MEZI TÍM. JE TO BÍDA!

To pro případ, že bych se někdy v budoucnu chtěla ve svých úvahách vrátit k tomu nemilosrdnému verdiktu obou mužů. 

Ať už jste kus či mezikus, užívejte si své „já“. 

Autor: Lea Raif

Zdroj informací: Lea Raif
Zdroj fotografií: Pixabay

Diskuze: příspěvků