Jakub Prachař patří k výrazným osobnostem české herecké a moderátorské scény. Diváci ho znají z filmů, televizních seriálů i zábavných pořadů, kde uplatňuje svůj osobitý humor, pohotovost a nadhled.
V novém seriálu Sériový manžel představuje v roli, která mu dala pořádně zabrat – hraje sňatkového podvodníka, muže, který si dokáže získat důvěru žen, působit mile a nenápadně, a přitom z nich postupně vylákat peníze.
V Sériovém manželovi hrajete ústřední mužskou postavu, sňatkového podvodníka. Jak jste k ní přistupoval?
My jsme si hned na začátku řekli, že to vlastně nebudu nijak „hrát“. Že nejlepší bude se v těch situacích normálně pohybovat a nic zbytečně nepřidávat. Ten člověk totiž nemá pocit, že dělá něco špatně. Jemu všechno připadá úplně v pohodě.
Kvůli téhle roli jste prošel i výraznou fyzickou proměnou. Jak to probíhalo?
Dostal jsem jasné zadání. Jestli bych mohl mít pleš, tak jsem řekl, že asi jo. Takže z toho nakonec byla taková polopleš. A jestli bych mohl přibrat, tak na to jsem kývl okamžitě. To je skvělej úkol. Ještě donedávna jsem bydlel v centru a máme tam naprosto vynikajícího řezníka. Nejlepší houstičky široko daleko, skvělá paštička… Takže to šlo úplně samo.
Kolik kilo šlo nahoru?
Asi patnáct. Což už je číslo, na kterým to poznáte. Vstávání z auta je těžší, pohyb obecně taky… Ale říkal jsem si, že když už jsem to podstoupil, tak ať je to aspoň k něčemu dobré. Nejdřív jsme se bavili o tom, že by mi dali polštář pod triko, ale já jsem říkal: „Ne, něco jsem tomu obětoval, tak to pojďme prodat.“
Jak jste hledal charakter té postavy?
On je strašně klidnej. Nekonfliktní. Říká ženám přesně to, co chtějí slyšet, se vším souhlasí, takže se s ním cítí v bezpečí. Peníze z nich nakonec vždycky dostane, protože je údajně potřebuje na něco důležitého. Přímo si o ně ale neříká, jen se zmíní, že má nějaký problém, a ženy mu je pak samy nabídnou. A vlastně z něj máte pocit, že je to takovej normální, praktickej chlap. Žádný drama, žádný výstřelky. Navíc ženy poslouchá, což většina chlapů nedělá. My muži totiž od přírody nejsme velcí posluchači.
Našel jste si vysvětlení, proč ten muž tohle dělá?
Ne. On to takhle vůbec nebere. Kdybychom se na to dívali jeho optikou, je to vlastně taková barevná veselohra. On si vážně myslí, že dělá dobré věci – že pomáhá ženám, které jsou samy, dává jim smysl, oporu, že je jim s ním líp než bez něj. A to, že si za to vezme peníze, mu nepřipadá jako nic špatného. V jeho hlavě je to normální výměna. Nemyslím si, že to vnímá jako vykořisťování. Má pocit, že pro ně něco udělá a pak si něco vezme zpátky. A je o tom přesvědčený tak silně, že si ani nepřipouští, že by to někdo mohl cítit jinak. Žádná vina, žádný pocit, že dělá něco špatně.
Měl jste potřebu tu postavu soudit?
Ne. Ani jsem ji neobhajoval, ani neodsuzoval. Bral jsem ji spíš jako někoho, kdo žije ve své realitě, kde mu všechno funguje. A on se v ní umí pohybovat docela dobře. To, že to okolí časem začne bolet, je už jiná věc.
V seriálu má tahle postava i specifický styl oblékání…
Jo. To vůbec není můj styl. Nosí hodně hnědé. Já doma nemám snad jedinou hnědou věc. Hrozně mi to připomnělo jednoho učitele ze střední. Takovej ten typ: hnědé oblečení, praktické věci, samozatmavovací brýle. Toho člověka už z hlavy nikdy nedostanu. A přesně takhle mi ta postava začala dávat smysl. Žádná paráda, hlavně aby to fungovalo. Takovej ten typ, co si koupí ledvinku, protože je praktická.
V seriálu jsou momenty, které působí až lehce komediálně…
Jo, a mně to přišlo vlastně přesný. Ty nejhorší věci se často dějou úplně klidně, skoro až srandovně. Ta hrůza není v tom, jak on to dělá, ale v tom, co se kolem něj děje. A když to podáte trochu odlehčeně, o to víc to pak funguje.
Dokážete pochopit, že mu lidé uvěří?
Úplně. Když někdo působí klidně, mile, nekonfliktně a ještě vás poslouchá, spousta lidí mu uvěří automaticky. A často si ani nevšimnou momentu, kdy se něco zlomí. Je to hodně nenápadné.
Jaká pro vás byla spolupráce s režisérkou Terezou Kopáčovou?
Zásadní. Ona má celý projekt hrozně přesně v hlavě, významově i vizuálně. Když řekne, že je to dobrý, tak tomu věřím a mám klid. A to je pro herce strašně důležité.
Jak jste se dostal zpátky do formy?
Musel jsem to zastavit. Na řadu přišly krabičky, cvičení a postupný návrat do reality. Dokonce jsem si říkal, že tohle už nikdy neudělám. Ale když má projekt smysl, člověk občas rád něco obětuje.
O čem je pro vás osobně série Sériový manžel?
O tom, jak někdy stačí strašně málo k tomu, aby člověk v lidech vyvolal dobrý pocit. Stačí poslouchat, bejt milej, říkat, že všechno bude dobrý. Zároveň je to hodně silný lidský příběh. O důvěře, zranitelnosti a o tom, jak se člověk dokáže znovu postavit sám za sebe.
Připravila: Jana Lohrová
