Už jako sedmnáctiletá hrála v Národním divadle moravsko-slezském Julii v Romeovi a Julii, poté Terinu v Romanci pro Křídlovku, Irinu ve Třech sestrách či Ofélii v Hamletovi.
Když odešla do Prahy, upozornila na sebe především v seriálu Vyprávěj, hrála i v mnoha filmech. Období covidu, kdy herci stáli, ji přivedlo na myšlenku začít psát a všechny její tři knihy (Jak přežít svého jmuže, Coura a Koloušek) byly mimořádně úspěšné, podle první z nich byl natočen i film.
Herečka a už i spisovatelka. Jak se tyhle dvě profese snášejí? Hádají se někdy mezi sebou?
Vůbec se nehádají, právě naopak, nádherně se doplňují. Díky nim mám pořád práci.
Není tajemstvím, že ve své první knize Jak přežít svého muže jsi hodně vycházela ze svého života, nevyčetl ti to někdo, kdo se třeba poznal?
Nikdo mi nic nevyčítal, právě naopak. Vždyť můj příběh je docela univerzální, zažila ho spousta žen. A pokud se někdo z mého okolí poznal v detailu, tak byl na to naopak pyšný.
Máš za sebou řadu rolí, na divadle i ve filmu či seriálu, je pravda, že z každé role v herečce kousek zůstane?
Tak to si nemyslím, ani si nepamatuju, jak se ty rozličné postavy jmenovaly. Samozřejmě ve mně zůstaly vzpomínky na ně, ale že by mě, Janu, nějak měnily, to rozhodně ne. Ale každá ta role je jako setkání s kamarádkou – ty vytvoříš nějakou postavu, se kterou žiješ, kterou naplňuješ, se kterou se přátelíš. Takže pokud tu roli máš ráda a přichází derniéra, tak jsi hodně smutná.
Opravdu tě žádná role neovlivnila?
Přemýšlím. Ano, byla to role Iriny ve hře Čechova Tři sestry. Irina toužila odjet z města, ve kterém žije, do Moskvy. Já jsem nechtěla do Moskvy, ale skrze ní jsem si uvědomila, že je čas jít dál. Do Prahy. Že toužím po tom se posunout dál.
V současné době tě vídáme v seriálu ZOO, ten je hojně sledovaný – co ti dala právě role Julie?
Musím říct, že Julie je pro mě velký protiúkol, protože spolu nemáme nic společného, žádnou situaci bych neřešila jako ona. Má úplně jinou náturu a pro mě je zajímavé hrát někoho úplně jiného, než jsem já. Julie je celá taková pomalá, asi smutná. Je to dramatická postava a byla bych ráda, kdybychom na natáčení měli trochu víc času, protože některé scény jsou opravdu náročné a bylo by fajn si je víc užít.
Všimla jsem si, že v ZOO hrála nejprve tvá dcera Justýna, teprve pak jsi nastoupila ty – jak je to možné?
Protože Justýna prošla docela dlouhým castingem, který vyhrála. Studuje mezinárodní vztahy a diplomacii, ale asi chce být herečkou. Nejspíš půjde na nějakou vysokou hereckou školu.
Jak na to jako její máma nahlížíš? Prosadit se jako herečka v obrovské konkurenci není jednoduché, to víš ty nejlíp, tvoje začátky v Praze byly skutečně nesnadné.
Prosadit se je opravdu těžké a ona to nemá, jako začínající herečka, o nic snazší než ostatní dívky. Nechávám ji jít vlastní cestou, i když někdo může namítnout, že má výhodu v tom, že se o ní ví, ale zase nevýhodou je, že se od ní právě proto očekává, že přijde a bude hotová herečka. Ale je jí osmnáct let a potřebuje taky dělat chyby a učit se z nich. Když se jí nedaří castingy vyhrát – teď byla často druhá – tak ji podporuji a říkám: „To je ono. Spousta herců kvůli tomu z profese odejde, protože chtějí být úspěšní napoprvé a nechtějí procházet castingy – a ty se musíš rozhodnout, jestli to chceš dělat nebo ne. Castingy jsou součástí té práce.“
Máme konec léta, jak jsi strávila prázdniny?
Prázdniny byly skvělé, opravdu nejhezčí, jaké jsem po letech měla. A to proto, že jsem si dovolila nic nedělat, nepracovat. Vypnula jsem, cestovala, soustředila jsem se na rodinu, sama na sebe. Jedla jsem, spala, koupala se. Chvilku jsem psala, ale pak jsem to odložila, protože jsem zjistila, že si potřebuji odpočinout.
Co je teď v popředí tvého zájmu? Psaní nebo hraní?
Zvu vás do Divadla Radka Brzobohatého na moc hezkou anglickou komedii Jsem doma, zlato. V Anglii vyhrála komedii roku. Taky bych chtěla na podzim dopsat knížku, ale nevím, jestli se mi to podaří. A šušká se něco o pokračování seriálu ZOO v nějakém novém formátu, tak uvidíme.
Připravila: Šárka Schmidtová
