Novodobý pražský Faust, malostranský ďábel, ďábel s modrýma očima, ďáblův přítel, ďáblův syn, malostranský vrah. Dobová přízviska Jiřího Arvéda Smíchovského naznačují, že to musel být hrozný člověk. Zajímavé je, že většina z těchto označení se zrodila v okruhu jeho blízkých „přátel“.
Byl malý postavou, ale obrovský svým věděním. Velice těžko bychom hledali motivaci řady jeho činů. Byl studentem teologie i satanistou, mnichem i bonvivánem, udavačem i dobrodincem, homosexuálem i manželem. Snad nám v pochopení jeho osobnosti pomůže poznání toho, po čem toužil ze všeho nejvíc. Dychtil po slávě a přál si, aby se jeho jméno jednou ocitlo v encyklopedickém slovníku. Tenhle sen mu ďábel svým způsobem jistě splnil.
Jiří Arvéd Smíchovský či také Georg Arwed Smichowski, tak jak si právě doba žádala, se narodil 1. května 1898. Otec Václav Rudolf se hlásil k Němcům, matka Růžena byla Češka. Dvě jeho sestry zemřely v dětském věku, ta třetí, Blanka, bratra přežila téměř o čtyřicet let. Jménem Arvéd ho rodiče oslovovali už jako chlapce. V rodině a okruhu blízkých osob a přátel měl už v dětství obrovský potenciál k intelektuálnímu růstu. Studoval na německých školách a dosáhl titulů doktora práv a filozofie. Ten třetí z teologie mu unikl vlastně jen o vlásek. Byl dostatečně připravený, měl význačné přímluvce, ale nakonec neobstál. Byl z koleje vyloučen, protože pro svou povahu nenaplňoval požadavky spojené s kněžským posláním. Výčet jeho dalších studií, jak prokazatelných, tak i těch, které nelze ověřit, je impozantní.
Byl ale také mimořádně jazykově nadaný. Italsky se učil už o dětských let, časem kromě samozřejmé němčiny přidal francouzštinu, řečtinu, latinu, hebrejštinu a pasivně ještě několik dalších jazyků. Mimoto měl zřejmě fotografickou paměť. Byl chodící encyklopedií a zpaměti dokázal citovat literární díla v originále. Byl jedinečný, byl objektem obdivu i závisti a ve své intelektuální výši si to s pocitem výjimečnosti uvědomoval a bohatě užíval. Je vcelku pochopitelné, že měl i zapřisáhlé odpůrce, kteří ho pro pýchu a aroganci k smrti nenáviděli.
V centru jeho zájmu ovšem nestáli lidé, ale knihy: staré tisky, spisy z řady oborů s důrazem na ty hermetické a okultní. Pro ně byl ochoten udělat cokoli. Když na konci první světové války na italské frontě zběhl a ukrýval se v klášteře nedaleko Pisy, posílal domů balíky knih z tamní knihovny. S podobnou úporností pak o deset let později v roce 1938 vedl fašistickou úderku proti vinohradské synagoze. Proč? Pro knihy. Ty se pro něj staly vším. Bezmezně toužil po nich a po vědění, které v sobě ukrývaly.
Přátelil se se špičkami tajných společností, s Janem Keferem, Františkem Kabelákem, Petrem Kohoutem, Karlem Weinfurterem. Přednášel v hermetických společnostech a s několika nejbližšími přáteli provozoval praktickou magii. Od té bílé se později obrátil k černé a ve sklepení rodného domu se pokoušel vyvolat démona.
Pobyt v Itálii a s tím spojené zkušenosti hrály v Arvédově životě významnou roli a ovlivnily ho několika způsoby: když jako dítě mohl díky své výborné italštině promluvit při papežské audienci, když navázal svůj první homosexuální vztah s italským knězem, když po skončení první světové války vstoupil do služeb italské zpravodajské služby. Teologii studoval dál, i když věděl, že se knězem nikdy nestane. Z homosexuality se pokoušel léčit za pomoci lékařů. Propadal ale depresím a vždy znovu podléhal svodům. A kontakty s italskou zpravodajskou službou ho na počátku okupace přivedly do služeb Sicherheitsdienstu, německé bezpečnostní služby.
Autor: Jan Poláček
