Společnost

Jiřina Bohdalová: Chci být šťastná a nápomocná štěstí šířit

Sbírání kytiček

Bylo by zbytečné vypisovat všechny její ne­zapomenutelné role v celovečerních filmech, seriálech nebo televizních pořadech, protože Jiřinu Bohdalovou si každý sám a okamžitě přiřadí minimálně k jednomu titulu z její filmo­grafie. Už brzy by tím nejzmiňovanějším mohlo být strhující drama Svatá, které podle scénáře Marka Epsteina natočil režisér Jiří Strach.

Základem každého dobrého filmu je kvalitní scénář. Co vám ukazovalo na to, že text Marka Epsteina pro Svatou takový bude?

Samotné jméno Marka Epsteina. Troufám si říct, že on ještě nikdy nešlápl vedle. Má mě přečtenou a ví, co můžu nebo nemůžu zahrát. Já na druhou stranu vím, co od něj můžu čekat. A to jen to nejlepší. Kolikrát se stane, že vám v průběhu psaní za­volá a chce konzultovat jednotlivé scény nebo vás požádá o názor na nějaký dialog? Marek je tajnosnubný. Kolikrát z něj tahám indicie, abych si mohla udělat představu o tom, co pro mě píše, ale marně. Konkrétně u Svaté mi pouze řekl, že mi dá něco k narozeninám, k devadesáti­nám. A to splnil. Dal mi tento scénář, což byl dar největší. Ani briliant by jej nedokázal nahradit. Doufám, že teď já jemu dám ten dar zpět svým herectvím. Snad se mu Svatá bude líbit.

Co přesně musí ve scénáři být, aby vás zaujal?

Už jsem to v nějakém rozhovoru říkala, budu se tedy opakovat, ale pro mě tam musí být maso na kosti. Scénář se mi líbí, když mám možnost příběh uchopit a když už během jeho čtení vidím, že všechno do sebe zapadá. Pak už není o čem uvažovat a samozřejmě chci na takovém projektu pracovat. V případě Svaté mě trošičku rozesmálo, že mě v dvaadevadesáti letech museli v maskér­ně docela pracně zestařovat. To bylo příjemně úsměvné. Když se dožiju dalších let, už vlastně vím, jak budu vypadat.

Máte tedy v rukou skvělý scénář a víte, kdo vás bude zpoza kamery režírovat. Jak zásadní je pro vás informace, že to bude Jiří Strach?

S režisérem musím, obrazně řečeno, tančit. Tak jako třeba blahé paměti s Karlem Kachyňou nebo Martinem Fričem a dodnes se Zdeňkem Zelenkou. I s Jiřím Strachem jsem si filmový valčík už párkrát zatančila. Nešlapeme si při něm po nohou, krásně splyneme, známe se, víme, co od sebe můžeme čekat, důvěřujeme si. To je velmi důležité. Spolupráce s ním je ideál, takhle to má na place vypadat. Jeho režijnímu vedení se ode­vzdávám a naopak vím, že i on slyší na mě. Jsem náturou eruptivnější, on naopak takový zbožněj­ší, ale nádherně se doplňujeme. Víc k tomu nemá smysl říkat, jelikož bych pouze vršila superlativy, až by ta hromada byla skoro neuvěřitelná.

Je ještě někdo nový, komu byste pozvání na parket neodmítla?

Ještě mám jednoho režiséra vo vrecku, jak by řekli bratři Slováci. Nechci ho jmenovat, aby to nevy­padalo, že ho poňoukám. Ale je jeden, se kterým bych opravdu ráda točila. Ten dotyčný je režisérem, scenáristou, a dokonce i hercem, což je tedy silná kombinace. Čekám, že si mě třeba do nějaké­ho svého nového filmu vybere, ale víc už vážně neprozradím. A určitě to neberte tak, že už s Jiřím Strachem nechci pracovat! Náš vztah je léty prově­řený a výsledky jsou dobré, ba dokonce maximální.

Vzpomínám si, že jsme spolu při natáčení dramatu Klec mluvili o tom, jak je pro vás dů­ležité mít na jevišti či před kamerou dobrého hereckého partnera, partnerku.

V Kleci to byl Kryštof Hádek. Vybrala jsem si ho a byla to dobrá volba. Ráda si vybírám své he­recké partnery, pokud mi to tedy tvůrci umožní. I u Svaté to tak bylo a do role své filmové dcery jsem chtěla výbornou Lenku Vlasákovou. Herec­ky si naprosto rozumíme a jsme si i trochu po­dobné. Máme stejné tmavé oči. Do další výrazné ženské role obsadili režisér s producentem Pavlu Beretovou. Neznaly jsme se a velice příjemně mě překvapila. Takže ve filmu Svatá hraje trojice he­reček, které jsou sice od sebe věkově vzdálené, ale podle mě jsme do sebe ohromně zapadly.

Tak věrohodně, že by diváci mohli začít věřit tomu, že kromě Simony Stašové máte reálně ještě jednu dceru, a to Lenku Vlasákovou. A to přitom ani jedna nemusíte ve Svaté napodobovat stejná gesta, abyste publikum přesvědčily o tom, že jste v příběhu jedna rodina.

Neumím moc popsat vnitřní pocit, který mi napo­ví, kdo je ten pravý a s kým nám to herecky pů­jde. Možná je to dar od pánaboha. Nedokážu to lépe vysvětlit, prostě to tak cítím. Lenka je velká herečka. Ona je samozřejmá, věrohodná, přiro­zená. To je prostě talent a ten jen tak neposbíráte v lese jako houby.

Kdo je ta žena, kterou v dramatu Svatá hraje­te? Je to někdo, komu dokážete porozumět?

To je těžká otázka. Ona mi nijak sympatická není, ale mám pro ni pochopení. Musela jsem ji mít ráda, musela jsem si říct, že pro všechno to, co v příběhu vykoná, má svůj důvod. Neměla v živo­tě štěstí na chlapy, na práci, na nic. Tak jednou ke stáru chtěla být šťastná, užitečná. Máme právo ji soudit? To krásné na tomhle dramatu je, že je to film s otazníkem.

Do scén, ve kterých vaše postava při be­sedách vypráví o životě v sovětských pra­covních táborech, jste dostala mimořádnou dávku autenticity. Kde se vzala?

Je všeobecně známé, že jsem měla tátu v pa­desátých letech odsouzeného na patnáct roků. Naštěstí byl v komunistickém kriminále jen něco přes šest let. I to byl obrovský kus života. Ale nerada vzpomínám na špatné věci. Jdu pořád dopředu a to, co se mi nelíbilo, potlačuji. Chci být šťastná a nápomocná štěstí šířit. Ještě nikomu se nevyplatilo, že si v sobě hýčká staré křivdy. Jenom si tím ničí svůj život.

Připravila: Vendula Krejčová

Zdroj informací: Česká televize, Vendula Krejčová
Zdroj fotografií: Pavla Černá
Přidat na Seznam.cz

Přidejte si MeziŽenami.cz na hlavní stránku Seznam.cz.

Diskuze: příspěvků