Studovala na Soukromé herecké škole ve Zlíně, už během studia získávala krásné role a zkušenosti coby host v Městském divadle ve Zlíně. Poté získala angažmá v Komorní scéně Aréna v Ostravě, kde byla další tři roky. Pak se rozhodla pro Prahu. Zahrála si v pohádce Království potoků a chytila se i v seriálech.
Byla vaše cesta k herecké profesi hodně křivolaká?
Dalo by se nyní říci, že ano. Ale neuvědomovala jsem si to, protože jsem ani na vteřinu nepochybovala o tom, že se jednou stanu herečkou. A nelituju jediného okamžiku, jediného setkání, zklamání i selhání, protože to všechno patřilo k mému růstu.
Jako mnoho jiných kolegů jste skončila v Praze – a chytla jste se především v seriálech. Jak to bylo poprvé, jak jste se k rolím dostala?
Když jsem přišla do Prahy, tak jediné, co jsem věděla, bylo, že si chci od divadla odpočinout a naskytla se možnost pracovat ve Vinárně Bokovka, tenkrát mi to bylo nabídnuto Honzou Hřebejkem. Byl to takový hezký mezičas, kdy jsem dojížděla dohrávat vcelku hodně představení do Ostravy ještě, než se všechny zderniérovaly, a kdy jsem se v Praze rozmýšlela, co dál. Až přišla nabídka Jirky Stracha zahrát si v jeho třídílné sérií Ďáblova lest. Tam mě viděli tvůrci seriálu Ordinace v růžové zahradě a už to jelo.
Nedávno jste se ukázala být i zdatnou spisovatelkou – napsala jste knihu o svém putování do Santiaga de Compostela. Com vás k romu, že jste se vydala na cestu, vedlo?
Během mého prvního mateřství jsem se v sobě naprosto ztratila. Jednak se začaly objevovat věci, které jsem v sobě měla zavřené a odmítala je řešit. Tím, jak je samotné mateřství intenzivní a někdy vyčerpávající, nezbývá už moc prostor na to, abychom si něco nalhávali. A také jsem přestala vidět samu sebe jako ženu a ztratila svou osobní cestu. V ten moment jsem věděla, že jediná možnost, jak se ze začarovaného kruhu dostat ven je jít cestu , která bude zcela mimo můj komfort a která mi dá prostor a čas zodpovědět si spoustu svých otázek, které jsem si v sobě nesla. Neřešit nic jiného, jen samu sebe. O Santiagu jsem snila od roku 2016 a v roce 2017 přišla příležitost jít a tak jsem šla.
Můžete prozradit, co vám osobně ta cesta dala? Co vám přinesla do života?
Mnoho. Tahle pouť byla pro mě počátek všeho. Ukázala mi mou osobní cestu, upravila pravé hodnoty a vize mého života, uzdravila mnohé ve mně, dopřála mi svobodu, sebelásku a víru v sebe.
Jak jste vůbec přišla na myšlenku napsat o své cestě knihu?
Jsem deníková. Píšu deníky nejen svým synům, od početí každý den, se vším všudy, co nás potkalo, s jejich pokroky a zážitky, ale i sobě a to především na mých poutních cestách. Nešla jsem tuhle cestu s cílem napsat o ní knihu, ale s cílem uzdravit se a dopřát sis svou samotu, úplně bylo nemyslitelné třeba i natočit si o tom dokument, protože by mě to odvádělo od pravé podstaty mé cesty.
Ale psala jsem si tam, denně, všechno. Někdy mi ruka sama jela po papíře a zpětně jsem se sama divila, co jsem si do deníku napsala. Po návratu jsem byl všeho tak plná, že jsem měla silné nutkání psát, vypsat se z toho všeho. Kniha vyšla až o šest let později, kdy se mi ozvalo už druhé nakladatelství . Tentokrát to bylo ve chvíli, kdy jsem si byla jistá, že můžu jít tzv s kůží na trh, že zveřejnění mého intimního příběhu ustojím. A tak jsem do toho se silným chvěním šla.
Jaké to bylo být na chvíli spisovatelkou?
Já se jako spisovatelka necítím. Je to spíše má určitá terapie, kterou jsem měla od chvíle, kdy jsem se naučila psát. Psala jsem si nejdříve smyšlené příběhy do ručně vyrobených bloků, pak to byly básně a nakonec osobní deníky, které pak nahradily deníky klukům a deníky z mých poutních cest. Psaní mě baví, relaxuji u toho, srovnávám si tak své myšlenky, emoce, pohledy na svět. Myslím, že psát nepřestanu, i když se mi po druhém mateřství začínají otevírat jiné a stejně zajímavé dveře pro mou osobní realizaci, která mi začíná značně chybět. Nikdo mi s tím nepomáhá, možná je to i vidět:), ale jsem to já, je to autentické a to mám ráda. Nejen u sebe.
Říkáte o sobě, že jste intuitivní cestovatelka. Kam vás teď vaše intuice posílá?
Můj druhý syn má teprve tři roky, takže ještě mě nic intenzivně nevolá, ale sny jsou. Určitě se chci vrátit do Tibetu. A další sny si již nechám pro sebe. Nyní mě ale třeba čekají krásné cesty po našem kraji, na to se moc těším.
A co na vás čeká po profesní stránce?
Budu nyní namlouvat audioknihu ke své knize Z mámy poutníkem. Na to se nejen těším, ale jsem i nervózní, aby se celý příběh předal posluchačům co nejvěrohodněji. A začínám být pomalu otevřená i větším hereckým nabídkám, protože mám úžasné děti, které mi to již umožňují. Těším se moc. Herectví je totiž také má určitá forma terapie.
Připravila: Šárka Schmidtová
