Spisovatel Miroslav Graclík vydává knihu Rozhovory z očí do duše. Rozhovory s předními osobnostmi především české kulturní scény, ale nechybí i několik osobností ze Slovenska, Německa či Ameriky. My vám přinášíme rozhovor s Miluškou Voborníkovou.
Česká zpěvačka, manželka Petra Spáleného, známá především z Divadla Semafor. Původně studovala Střední zdravotnickou školu.
Jak se ze studentky zdravotnické školy stane zpěvačka?
Jaká já jsem byla studentka, vždyť jsem tam vydržela jen dva roky, protože jsem se bála píchat injekce, brát krev a tak. To se spíš ostatní holky učily na mně. Připadalo mi, že lidem ubližuji, nebo že bych jim mohla ublížit, že nejsem tak dobrá, abych jim pomohla.
Když jsme se začaly učit sondy do žaludku a takové věci, tak jsem raději odešla. Měla jsem ale kliku, že zrovna v té době, na jaře, vyhlašovali Šimek s Grossmannem konkurz na hru -Večer pro otrlé aneb Pět Pupáků_, protože Naďa Urbánková hrála nejen u nich, ale i v souboru pánů Suchého a Šlitra a do toho jezdila se svojí kapelou. Holky mě tam přihlásily a měla jsem štěstí. Vždycky říkám, že Šimek s Grossmannem osvobodili zdravotnictví od špatné zdravotní sestry. A asi to je pravda.
Co vás na práci zdravotní sestřičky tak fascinovalo, že jste ji šla studovat a vybrala si ji jako povolání?
Původně jsem chtěla dělat klasický balet, jenže jsem na to neměla vysvědčení a paní učitelka mi řekla: „Hele, ty máš trojku z matiky a fyziky a nemáš ani žádnou tlačenku, ale jsi hodná holka, tak jdi na »zdrávku«.“ Tak jsem šla na zdravotnickou školu.
Semafor byl nabitý zpěváky a hvězdami. Naďa Urbánková, Petra Černocká, Hana Zagorová, Petra Janů, Dagmar Patrasová.
Počkejte to ne, Hanička Zagorová a Petra Janů byly u pana Suchého, kdežto mě vzali Grossmann se Šimkem. Tam byla vlastně největší hvězda Naďa Urbánková, Petra Černocká přišla o trošku později než já. A Jitka Molavcová u nás, u Šimka a Grossmanna, taky začínala. Byla úžasná, krásně zpívala Hegerovou, těžké písně, přitom to byla mladá holčička s něžným hláskem. Člověk jí to věřil, i když byla tak mladinká a ty zkušenosti o tom, o čem zpívala, samozřejmě nemohla mít. Je prostě úžasná a já ji obdivuji. Navíc je fantastická herečka, komička a parťačka pana Suchého.
Byla tam mezi vámi nějaká rivalita a konkurence?
Vůbec ne. U nás byla opravdu výborná parta. Zuzka Burianová, česká Bardotka jsme jí říkali, nádherná ženská. Byla sice manželkou režiséra Jána Roháče, ale byla strašně fajn. Měla velký smysl pro humor, byla opravdu prima, kamarádská. Nedovedu pochopit, že nás takoví lidi opouštějí, že už tady není ona ani Naďa.
Jak jste vycházela s Naďou Urbánkovou?
Naďa byla úžasná kamarádka. Dokonce mi navrhla kostým na Děčínskou kotvu. Slaměný klobouk, vysoké slaměné boty, sešněrované provázkem, samozřejmě zelenou minisukni a květovanou blůzu. Sama mi to navrhla, já jsem ji poslechla a nechala jsem si to podle toho vyrobit. Naďa říkala: „Musí si tě tam všimnout.“ A fakt si mě v tom klobouku asi všimli, což bylo dobré.
V sedmdesátých letech jste patřila mezi nejpůvabnější zpěvačky. Byla jste velmi populární a muži po vás šíleli. Jak jste se jim coby křehká dívka bránila?
Ale já jsem žádné nabídky neměla, fakt ne. Mě to nezajímalo. Byla jsem šťastná, že můžu být vedle lidí, jako byli Šimek s Grossmannem nebo Petr s bráchou, Naďa. Myslím, že jsem instinktivně věděla, že kdybych si začala nějaké citové motanice, tak bych se do toho zapletla a se zpíváním by to nešlo dohromady.
Dostávala jste nabídky na rande i od kolegů ze semaforu?
Ne, opravdu ne. Vždyť oni měli všichni už svoje partnerky. Fakt ne. Dokonce Šimek s Grossmannem, byť byli jen o deset let starší než já, se pasovali na moje adoptivní rodiče, když viděli, jak jsem naivní. A chránili mě.
Vzpomenete si, kdy a jak jste se seznámila s Petrem Spáleným?
Petra jsem viděla poprvé jako divák v Lucerně. Ze všech stran jsem slyšela, že Apollo je úžasná kapela, která zní úplně jinak, aranže od Jana Spáleného jsou jiné, a že má Petr úplně jiný hlas. Říkala jsem si, že to asi bude nějaké zjevení, tak jsem se na to šla podívat. A bylo to skvělé. To jsem ještě netušila, že v roce 1972 za mnou přijde jeho bratr Honza Spálený s úžasnou nabídkou na duet s Petrem. Dokonce přijel k nám domů, za mými rodiči, jestli bych s nimi nechtěla zkusit zpívat. A poté přišla nabídka na společné koncertování. Kapela se mi strašně líbila, ale Petra jsem neznala. Nejdřív jsem se ho bála. Navíc jsem se velmi těžce loučila se Semaforem, třikrát jsem přecházela k Petrovi do kapely a zase zpátky. Nakonec to dopadlo tak, že jsem Petra vzala do Semaforu s sebou.
A když jste točili duet Mně se zdá, byli jste ve studiu spolu nebo každý zvlášť?
Byli jsme tam spolu. Byl to takový prubířský kámen, asi si Honza testoval, jestli naše hlasy jdou k sobě. Navíc Petr tenkrát kouřil a potřeboval si udělat pauzičku. Petr zpívá nádherné texty, jeho písničky jsou kvalitní, pěkné. A já jsem tam jen dělala ten vítr okolo. A víte, že jsme i stejně velcí? Jen když si vezmu podpatky, tak jsem vyšší než on. A duet _Mně se zdá_ zpíváme na koncertech dodnes.
Co vás na něm nejvíc okouzlilo?
Nejdřív jeho hlas. A pak, on je úplně jiný než já. My jsme každý naprosto jiný a možná proto nám to klape. On je senzační. Je svůj a nedá se zlomit ničím a nikým. Prostě si jede podle svého. Já jsem takový přizpůsobivý tvor, tak mu závidím, že to umí. A taky on ví, co chce. Zatímco já jsem vždycky byla šťastná, že mi někdo napsal písničku, Petr si přečetl text od nejlepšího textaře a dokázal mu říct: „Tohle tam nechci, chci to takhle.“ Člověk asi opravdu musí být osobnost.
Jak jste se smiřovala s faktem, že byl Petr ženatý?
My jsme si dlouho nemysleli, že by něco mezi námi bylo. Každý jsme úplně jiný a samozřejmě jsem věděla, že je ženatý. Nemyslela jsem si o sobě, že to udělám, že to dopadne tak, jak to dopadlo. Ale asi to tak mělo dopadnout, protože jsme spolu čtyřiačtyřicet let.
Jak váš vztah nesla jeho žena Pavlína Filipovská? Nedošla si to s vámi vyříkat, jak to některé ženy dělávají?
Ne. To víte, že na sebe nejsem vůbec pyšná, že to tak bylo. Vlastně už si ani nepamatuju, jaké to bylo. Zaplaťpánbůh, teď už jsme každá jinde, každá máme svého hodného chlapa. Dokonce jsme spolu s Pavlínou párkrát i zpívaly. Ona je moudrá ženská, je strašně vtipná a milá, mám ji velmi ráda. Já jsem ji totiž nikdy pořádně neznala. Možná, kdybych ji znala. Ale tenkrát jsme spolu vůbec nevystupovaly. Ona byla myslím v Rokoku, nevím, jak to bylo, ale vůbec jsme se nesetkaly, leta letoucí, až teď.
Jak často se vídáte?
Mám ráda doma společnost. Jednak Petr nerad někam chodí a jednak jsem šťastná, když sem můžu pozvat lidi, které mám ráda, a které tady chci mít. A k nim Pavlína patří. I její rodina, vlastně Petrova první rodina. Takže aspoň tak dvakrát do roka se tady vídáme. Naposledy to bylo nedávno, asi před dvěma týdny. A bylo to strašně příjemné. Jsem za to vděčná, že to tak je.
Co Petr udělal, nebo při jaké události nastal okamžik, že jste si řekla, že to je vážné, a že by mohl být otcem vašich dětí?
Vůbec nevím, jestli jsem takhle uvažovala. Vlastně jsem o dětech ani moc nepřemýšlela, protože jsem věděla, že už děti má. Tak nějak to vyšlo.
Jakou jste měla svatbu?
Jednoduchou, ale hezkou. Petr totiž není oslavovací typ, proto i své nedávné osmdesátiny oslavil jen s rodinou a nejbližšími. Nechtěl žádný velký koncert. On je šťastný, že může zpívat, jezdit se svojí kapelou, a že má věrné publikum.
S Petrem máte dceru Barboru. Nemrzí vás, že se nevydala ve vašich šlépějích a není zpěvačkou?
Ne, to mě opravdu nemrzí. Učila se sedm let hrát na klavír a hezky zpívá. Třeba když Petr zpíval Evitu, tak ji uměla celou nazpaměť, a to není lehké. Opravdu intonuje a zpívá velmi dobře. Ale musela by se tomu samozřejmě věnovat od mládí a ona říkala, že chce žít normální život. V pubertě zpívala tady s kapelou, to byli kluci, kteří navštěvovali konzervatoř, dobrá kapela, ale pak ji to přešlo. Nechtěla s tím nic dál dělat.
Už máte první vnučku. Jaká jste babička?
Máme pětiletou Dianku. Jsem rozmazlovací babička. Rozmazlím všecko, i psy, myši, morčata, natož děti. Vůbec neumím vychovávat, to bych se musela přihlásit do nějaké školy, kde učí, jak se vychovávají děti.
S manželem jste skoro padesát let, a to nejen doma, ale i v práci, protože jste spolu byli v divadle semafor i spolu koncertujete. Jaké je tajemství tak dlouhého vztahu a toho, že si nelezete na nervy a dokážete spolu desítky let nejen žít, ale i pracovat?
Já to mám naopak ráda a jsem šťastná, když to tak je. Jsem vděčná, že to může být ještě teď, v našem věku. Uvidíme, jak dlouho nám to zpívání ještě vydrží.
Miroslav Graclík: Rozhovory z očí do duše
V knize vyzpovídal 24 předních osobností především české kulturní scény, ale nechybí i několik osobností ze Slovenska, Německa či do Anglie.
Spisovatel Miroslav Graclík nezná v rozhovorech žádná tabu a ptá se i na třinácté komnaty zpovídaných, kteří mu upřímně a bez sebe cenzury odpovídají. Většinu osobností do knihy nafotil Václav Nekvapil. V celobarevné výpravné knize naleznete interview například s těmito osobnosti: Václav HUdeček, Marcela Laiferová, Vlastimil Brodský, Bernie Paul, Petr Rezek, Kateřina Lojdová, Miroslav Dudáček, Naďa Konvalinková, Heidi, Václav Hybš, Dana Morávková, František Peterka, Tanja, Štefan Skrúcaný, Jiří Adamec, Miluška Voborníková, Petr Splálený, Jana Štěpánková, Alena Přibylová, Juraj Gajdošoci, nebo syn Vladimára Menšíka Petr Menšík.
Autor: Miroslav Graclík
