Míša Kuklová je nezapomenutelnou princeznou Jasněnkou z pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci, ale umí pobavit i v komediích, můžete si na některou zajít – ať už je to Všechno je dovoleno nebo jakákoli jiná. Stará se sama o dům, zahradu, syna – a psa a kočku. Na nudu si rozhodně stěžovat nemůže.
Kdysi jsi mi řekla, že bereš život takový, jaký je. Jaký je právě teď?
Život je pořád hezký, nádherný, mám kolem sebe milované lidi, mám všechno, dům, zvířata, úžasné přátele, krásnou práci… Ale uvědomila jsem si, že čas od času – byť už si přijdu sebevědomá a vím, že jsem zdravá – se objevují pochybnosti o sobě samé. Přestože vím, co jsem v životě už dokázala, co jsem dokázala přežít, ustát.
Málokdo umí zrekapitulovat svůj život – a měli bychom to umět! Někdy si uvědomíme i něco, co jsme do té doby netušili.
Máš pravdu a mně třeba nedávalo smysl, proč jsem sama sobě takovým tvrdým kritikem, ale teď už to vím. A teprve když to člověk pochopí, tak na tom může začít pracovat.
Sleduji tě na sociálních sítích a jsi stále krásná. Určitě máš radu pro ženy, jak si krásu, v tvém věku, který nezapíráš, udržet.
Hodně za to mohou geny, ale velkou součástí toho, jak vypadáte, je životospráva. Samozřejmě si taky trochu škodím, jím třeba sladké, ale snažím se zabránit tomu, abych tloustla. Hlídám si příjem. Je to o tom, uvědomit si, že jídlo je buď jed nebo lék. Neodpírám si nic, co mi chutná a mně chutná všechno, ale všeho s mírou, porci dortu sním třeba dvakrát do roka, jinak si jenom zobu.
Kromě toho je ale třeba být neustále v pohybu, nemyslíš? A ne rezignovat: Jsem po přechodu a už s tím nic neudělám!
Přesně tak, já sama stále pracuji, starám se o zahradu, o dům, cvičím – prostě jsem v jednom kole. Pořád někam jezdím, chodím, jenom u malování sedím, a to už cítím, že se mi začíná vyvalovat bříško. Od jistého věku se ženy smiřují s tím, že se po menopauze tělo změní, a že se s tím nedá nic dělat, ale já si to nemyslím.
Zmínila ses o svém malování, kdy jsi v sobě výtvarný talent objevila a jak ho rozvíjíš?
Už v dětství bylo vidět, že maluji jinak než vrstevníci. Když něco miluješ, tak o tom nepřemýšlíš. A když děláš něco, co tě baví, tak je to asi projev určitého talentu. Ať už jde o malování nebo o hraní. A to, co děláš často, se neustále zdokonaluje. Před čtyřmi lety jsem začala malovat akvarel a vidím, že jsem jinde než před těmi čtyřmi lety. Zřejmě je to talent, který ti umožňuje se rychleji učit, nepřemýšlíš o tom, jak máš míchat barvy, protože to máš v sobě.
Ale rozhodla ses pro herectví, původně jsi asi mířila k výtvarnu, nebo ne?
Původně jsme uvažovala o UMPRUM, ale protože jsem měla možnost si k herectví přičichnout, věděla jsem, že jsem potkala něco, co chci dělat. A dobře jsem si uvědomovala, že malování se nemusím vzdát. Můžu ho dělat doma ve volném čase, kdežto hereckou profesi ve volném čase dělat nemůžeš. Té se musíš věnovat naplno.
Máme konec léta, jak jsi ho strávila?
Viděla jsem se s přáteli, na které během roku nemám čas. Byli jsme se synem, jako každý rok, u moře. Taky jsem cíleně odpočívala, dívala se na filmy, seriály. A mezitím jsem pracovala, měla nějaká představení. Hraji pořád stávající komedie, nejčastěji tu nejnovější: Všechno je dovoleno, ve které hraju mimo jiné s Ivo Šmoldasem a na každé představení se těším. Také se rýsuje nějaké natáčení, ale o tom zatím mluvit nemůžu.
Zažila jsi tohle léto něco, na co nezapomeneš?
Zažila – ale nechám si to pro sebe, je to čistě soukromé.
Připravila: Šárka Schmidtová
