Už jako malé jí bylo jasné, že chce být herečkou. Nela Boudová je na jevišti jako doma. Natočila i pěknou řádku filmů. Je ale také zdatnou dabérkou, namluvila desítky postav ve filmech a seriálech. Jejím hlasem mluví např. Miranda ve slavném seriálu Sex ve městě. Napsala tři knížky pro děti a aby se nenudila, přibrala si ještě koučink. Dívenka, kterou si vzala do pěstounské péče, je už jen třešinkou na dortu.
Jsi velice vytížená, hraješ v mnoha hrách – řekla bys, že je herectví tvým posláním?
Poslání je příliš vznešené slovo, ale řekla bych, že mým posláním je zažívat radost. Být šťastná. Ostatně to by mělo být posláním nás všech, pak by svět vypadal úplně jinak. Lidé by na sebe tolik netlačili, netlačili na výkon a všímali si více druhých. Jsem ráda, že se lidé při představeních, kde hraju, upřímně baví a smějí. Ale větší uspokojení mám určitě z toho, když vidím, jak se někomu po dlouhodobějším koučování změní život k jeho větší spokojenosti.
Jak tě vůbec napadlo se do koučování pustit?
Myslím, že to bylo už předem nějak naplánované. Byla jsem zrovna v období, kdy mi herectví přišlo tak trochu málo. Samozřejmě že teď vidím, že málo to nebylo, ale měla jsem období přesycení. Je asi normální, že to potkává lidi, kteří celý život dělají jednu práci, je vlastně zázrak, že mě to nenapadlo nikdy dřív. Zřejmě to bude díky tomu, že herectví je velice variabilní. Cesta koučů, moje a mého syna Dalibora, začala na jednom moc hezkém kurzu na Sri Lance krátce před covidem, během covidu jsem pak měla čas studovat a začala mít klienty. Mám ráda společné workshopy, kde se lidé mohou zastavit, podívat se do nitra, zrcadlit svoje problémy a vidět s čím vším se ostatní potýkají.
Někde jsi řekla, že to, jací jsme, definuje naše minulost. Můžeš to ilustrovat na sobě?
Myslím, že je přesnější, když řeknu, že jde o to, jak se umíme na svoji minulost podívat, co si z ní umíme vzít, jak ji čteme. Jestli dokážeme pochopit, co jsme neudělali úplně dobře a pak příště nemusíme tuto zkušenost opakovat. Jestli jsme schopni vzít si z každé situace to pozitivní. Myslím, že jsem měla to štěstí, že jsem se na svět naučila dívat pozitivně a z každé situace – i když byla třeba hodně mizerná – dokázala pro sebe něco vytěžit. A myslím, že během let jsem dokázala tuhle vlastnost, v sobě rozvinout a netrápit se tím, co nemohu ovlivnit.
Vyrůstala jsi jako jedináček a sama máš dva syny a dívku v pěstounské péči. Co pro tebe znamená rodina?
Mojí rodinou jsou mé děti, moje maminka a blízké kamarádky. Jsou to lidé, kteří jsou pro mě důležití a já věřím, že já pro ně. Mám dva skvělé syny, na které jsme s jejich tatínkem moc pyšní. Jsou to skvělí mladí muži, naše spřízněné duše, naši kamarádi. Moc jsme se toho navzájem od sebe naučili. Starší je violoncellista, mladší je profesionální tanečník a kouč. Mimoto, že Dalibor dělá školitele v jedné velké firmě, děláme společně rozvojové workshopy na Bali i jinde v cizině. Těší mě, že si s oběma syny dokážeme říkat i nepříjemné věci a všechno vyjasňovat. Téhle otevřenosti si nesmírně vážím.
A co tvoje „dcera“, Saša?
Saše je čtrnáct let, je to složitý věk, navíc dělá zkoušky na střední školu. V současné době studuje na Taneční konzervatoři Praha. Učí mě trpělivosti a ovládání se a poznání ženského světa. Se syny puberta probíhala výrazně jednodušeji. Jistou roli jistě hraje i to, že Saša nemá moji DNA. Ale velice ji miluji.
A co partner?
Partnerský vztah je něco jiného než rodina, partner má v mém srdci speciální místo.
Jako koučka radíš jiným, resp. je někam směřuješ – umíš poradit v životě i sama sobě?
Myslím, že se umím dobře pozorovat. Cítím se dobře, jsem radostná a když si začnu uvědomovat, že klesám, udělám všechno pro to, abych to vybrala. Umím se sebou pracovat, vím, co na mě platí. Nejrychleji svůj emocionální stav změníme tím, že použijeme svoje tělo. Začnu tančit, cvičit, hýbat se a za chvíli je mi je zase skvěle. Někomu pomáhá práce na zahradě nebo běh. Každý si musí najít to svoje. Takže ano, umím se sebou pracovat. Cvičím se k optimismu, to je za mě nejdůležitější. Nevytvářet dramata a být na sebe i ostatní hodná. Můj partner je můj největší učitel, dokonale vycvičil moji emoční zralost. A Saša, ta mě teď v pubertě také umí cvičit.
Vrátím se k herečce Nele Boudové – kam do divadla bys nás pozvala?
Určitě do Divadla Na Jezerce na politickou satiru Občan první jakosti Matěje Balcara o tom, zda má každý člověk právo volit. Na námět této hry bude také na jaře film. Všichni se na to moc těšíme. A potom do divadla na Fidlovačce na původní komedii Tomáše Svobody Věštkyně. U mých kamarádů je to obzvlášť oblíbená komedie z polského prostředí o bývalém automobilovém závodníkovi, zkrachovalé herečce a o papeži Janu Pavlu II.
Připravila: Šárka Schmidtová
