Společnost

Rozhovor s Ivou Janžurovou o filmu Velká premiéra

V nové komedii Miroslava Krobota hraje Iva Janžurová. Co nám o filmu prozradila?

Velká premiéra je vaše první spolupráce s Miroslavem Krobotem?

Je to naše první filmová spolupráce. My jsme se potkali v devadesátých letech v Národním divadle, kam přišel do angažmá nedlouho potom, co jsem tam přišla já. Spolupracovali jsme na krásné inscenaci Karla Čapka Ze života hmyzu.

Zvažovala jste dlouho nabídku role ve Velké premiéře?

Zvažovala a měla jsem na to čas, protože pánové spoluautoři na něm spolupracovali poměrně dlouho. Já si někdy živě představuji (ale to dělám často a o lecčems), jak to asi probíhalo, ale možná jsem se svými představami úplně vedle. Ani potom “na place” jsem nerozeznala, kdo z nich je velící důstojník. Ten záměr jsem znala asi dva roky před natáčením a za tu dobu jsem dostala několik verzí scénáře. Dokonce i při natáčení se ještě některé dialogy upravovaly. Nic nečekaného! Práce filmového režiséra je většinou neustále živá a herec musí být ve svých představách neuzavřený, aby zvládl i nečekané obměny v režijních pokynech. A ty obměny často herec sám vyvolá. Buď nečekaným přínosem nebo nečekanou nedostatečností.

Čím vás scénář zaujal?

Patřím k těm hercům, kteří si nejprve čtou svůj part, a přes scény, kde se jejich postavy nemají vyskytnout, tak jako lehce přefrčí. Ještě před tím mě samozřejmě svádělo jméno Mirka Krobota, který se v mém nepsaném žebříčku oblíbených herců, sotva se jako herec skvěle objevil, umístil na vysokém místě. V Dejvickém divadle, pokud vím, léta mocně kočíroval úspěšný soubor jako šéf režisér! A potom mi Mirek napsal pár svůdných mailů, pořád jsem obtěžovala dotazem, proč chce, abych to hrála. Velká zápletka pro mé úvahy byla způsobena okolností zdravotní diagnózy postavy Babičky – Tourettův syndrom! Babička, herečka v důchodu, občas nečekaně začne hlasitě a nekontrolovaně používat dosti vulgární slovník. Tušila jsem, že to jednoduché pro mě nebude.

Ale roli babičky jste nakonec přijala?

Každá role je pro mě námět k delšímu sebezpytu, jestli něco takového dokážu. Dokonce jsem se po první čtené zkoušce ptala Mirka Krobota, jestli tu moji roli nechce přeobsadit. Začátky takového toho vzájemného dotýkání a dotýkání se textu jsou, ačkoli to člověk nevysloví, plné otazníků. Jeden z otazníků, který je potřeba řešit hned na začátku, je, jestli dokážu, aby režisér byl s mou účastí potěšen a spokojen. Jestli nebude naopak zklamán. Pan Krobot mi tenkrát odpověděl, že by byl velmi rád, abych vydržela a neutekla, a že na mě myslí jako na herečku, kterou mají rádi a rozhodně by je potěšilo, abych v jejich příběhu figurovala atd. atd. – no, tím mě moc neuklidnil. Ale nakonec – s medem kolem úst – jsem podlehla.

Mohla jste sama do scénáře také nějakým způsobem zasáhnout? Přeci jen je film o improvizaci.

Trochu jsem se v přípravě zabývala mně nesnadno dostupným studiem té diagnózy a z toho poznání mě napadal možný jiný, mně milejší nebo snazší projev, ale s Mirkem Krobotem jsem ho konzultovala a on nebyl proti. Vždy musím pochopit, o čem to má být, kam až můžu jít a kam už nesmím. A v obklopení ostatních zvolených spoluherců jsem cítila docela obtížný styl jejich vzácně civilního projevu, do kterého není snadné se jednotně připojit.

Jedním z hlavních témat filmu je vztah babičky a Pavla. Jak jste se na roli připravovala?

Snažila jsem se trochu pátrat přes svoje vnuky. Tři z nich jsou už o hlavu větší než já a číslo jejich bot si vůbec nedovedu zapamatovat. V hlavě jsem si je probrala a s některými jsem si našla možnosti styčných bodů s postavou mého filmového vnuka. Řekla bych, že to je taková dobrá herecká kuchyňská metoda. Myslím, že zbytek pak určí samozřejmě scénář a příběh, který sledujete jak z hlediska svojí postavy, tak z hlediska toho nejbližšího partnera.

Babička je v Olomouci považována za významnou osobnost a její vnuk působí na většinu lidí tak trochu jako exot. Jaký je mezi nimi vztah?

Filmová babička je bývalá herečka, kterou se vnuk rozhodne využít pro nesnadný úkol, který má v Olomouci naplnit a předvést. Je pro něj milou bytostí, poslední pevninou láskyplného vztahu, co mu zbývá. A jsou spojeni společným smyslem pro svébytný humor, v jeho duchu vedou v rodinném soukromí legrační hrátky. Oni si zřejmě takhle hráli od malička – tedy od vnukova malička – a společně si vymýšleli nejrůznější situace a dialogy, které docela vyděsí, přinejmenším překvapí, náhodné svědky. V jejich hravém vztahu se uskutečňuje divadlo v těch nejpřirozenějších formách.

Vaším hlavním hereckým partnerem ve filmu je Pavel Šimčík. Setkali jste se herecky poprvé?

Já jsem s panem Šimčíkem nikdy předtím nespolupracovala a pro mě byl velká neznámá. Nevěděla jsem, jestli na sebe vůbec budeme slyšet nebo to bude fungovat alespoň takovým tím slušným průměrným způsobem. Ale měla jsem štěstí, protože on se mi jako kolega a herec otevřel a je to báječný a příjemný člověk. Cítila jsem se vedle něj dobře.

Připravila: Katka Soušková

Zdroj informací: Falcon
Zdroj fotografií: Falcon

Diskuze: příspěvků