Společnost

Rozhovor s Jakubem Prachařem k filmu Hádkovi

V nové komedii Hádkovi hraje také Jakub Prachař. Co nám o filmu prozradil.

Film je především o hádání se. Souhlasíte?

Ano i ne. Film mi trochu připomíná první film o Homolkových, což je komedie i smutný film. Také se tam hodně hádají, a když se zrovna nehádají, jsou tam stejně pořád nějaké ruchy, působí to rozčilujícím dojmem. Na druhou stranu jsou tam i smutné a dojemné situace, stejně jako v tomto filmu. Není to tedy uhádané od začátku do konce. Ve filmu je mluva, která je spoustě lidem vlastní a je to běžné, že se lidé opakovaně hádají a usmiřují.

Znáte ze svého života takové nekonečné hádky?

Bydleli jsme v paneláku v Libni, kde bylo v koupelně všechno slyšet. Když jsem strčil hlavu pod vodu, bylo to slyšet ještě víc. Poslouchal jsem tak sousedy. Občas se hádalo víc partají, ale to nebylo ono, to už bylo moc.

Proč se vlastně lidé hádají?

Lidé mají tendenci se nedat, každý si chce prosadit to svoje. Všichni si hájí svoji pravdu, a jakmile narazí dvě pravdy, je z toho hádka. Už od pradávna to tak bylo, že vždycky měl někdo největší pravdu. Film je nahoru a dolů, stejně jako to probíhá ve vztazích.

Vaše postava je klidnější, než jsou ti ostatní.

Jsem tam taková nárazná postava, tři jsou vychýlení a jeden to odráží. Já jsem vyfasoval roli toho jediného normálního, což je někdy škoda, že se v té roli nemůže člověk tak vyřádit. Moje role je možná nejnudnější, ale někdo to holt dělat musí.

A co Váš filmový tatínek, ten se také tolik nehádá, není on ta nárazová postava?

On je tam takový moudrý i trochu směšný muž. Ono obecně, i když někdo v té rodině řekne někdo něco chytrého, je to tak napůl. Celá rodina příliš chytrosti nepobrala a to moudro, které tatínek řekne, je určitě nejvíc, které umí, ale stejně to působí trochu směšně. Pro rodinu je to ovšem velké, oni přemýšlejí podobně jako on.

Zkoušeli jste hádky dopředu?

Ano, během zkoušek bylo něco na papíře, pak se to rozvinulo a zapisovaly se naše hádky, které se poté do filmu dostaly, aby byly hádky přirozené.

Jak to probíhalo během natáčení? Vyhádali jste se během scény a pak už jste na sebe byli hodní?

Já jsem z hádek strašně vyčerpaný, stydím se, jsem u hádání směšný. A myslím, že hádky vyčerpávají každého. Když bylo u natáčení volno, všichni někam zalezli, aby měli chvíli klid. Navíc se scény opakovali a bylo velmi těžké ty hádky oddělit, vědět, kdy se mám hádat roztomile a kdy ne. Někdy mi to přišlo monotónní, ale to bylo tím, že v natáčecích dnech to bylo všechno zhuštěné. Když jsem nakonec film viděl, dává smysl, hádky gradují a jsou různé.

Prožíváte emoce, i když se hádáte filmově?

Abych mohl co nejméně hrát a být přirozený, je dobré si co nejvíce navodit konkrétní situaci. Naučím se text, abych ho uměl automaticky, a pak se snažím celé situaci se poddat, nepřemýšlet, že je tam kamera a ponořit se do emocí, aby mě to neslo samo. Myslím, že je to i vidět.

A jaká byla rvačka?

Rvačky nenávidím. Vím, že se to bude točit několikrát, aranžuje se to, zkouší, válíte se tam, nic se neříká. Nakonec ale tahle rvačka vyšla dobře. Točila se poslední den, protože na place pak vznikl takový nepořádek, že to by nikdo neuklidil a bylo to strašně rychlé. Stává se mi, že když mám z některé scény obavy, je to nakonec daleko lepší, než jsem čekal. A to je případ i této rvačky. Bylo to rychlé a úderné.

Zkoušeli jste ji dopředu?

Ne, ne taková rvačka se zkoušet nemusí. Příprava by byla na škodu, to je česká rvačka, to není americká rvačka.

Kdo byl horší – Vaše žena nebo Vaše švagrová?

Ony, když byly každá sama, tak to ještě šlo, dohromady byly hrozné obě stejně. Moje filmová manželka se v hádkách hrozně cyklila a představa, že něco takového prožívám v běžném životě je strašná, musí to být neuvěřitelně vyčerpávající. Nechápu, že někdo takhle žije a každodenní hádky ho stojí tolik energie, kterou by mohl využít jinak. Třeba sekat dříví nebo dělat cokoli užitečnějšího.

Film není jen o hádkách, ale i o vztazích mezi členy rodiny a také o umírání, i když i to je podávané trochu směšnou formou.

Je bohužel realitou, že mnoho lidí své staré příbuzné vnímá jen jako ty, kteří jsou na obtíž, jsou pomalí a potřebují péči. Ve filmu to vypadá přehnaně, ale nedělám si velké iluze, že by to v běžném životě bylo jinak. I kvůli pár korunám, které by mohli lidé zdědit, jsou často schopni se pohádat se svými blízkými. Je to smutné i směšné zároveň.

Hádáte se někdy kvůli politice?

Nehádám se, mám totiž tendenci o věcech přemýšlet až moc do hloubky. A když se dívám na současné politiky, je to tak strašně nepřehledné, že nemá cenu se o tom hádat. Rozčiluje mě, jak jsou ve svých rolích špatní, blbě hrají, že nekradou, blbě předstírají zájem o lidi, jsou to špatní herci. To mě irituje. Takže o politice se nehádám, nechce se mi hádat se o špatných hereckých výkonech.

Co dělat, aby se člověk přestal hádat?

To by bylo krásné, kdyby to někdo dokázal na celém světě. Zničili by se atomové bomby, zakopal uran, všem by bylo už jen dobře. Jenže to nejde. Nejde se přestat hádat ani v rámci jedné rodiny. A navíc, nejen, že je nemožné přestat se hádat, byla by to i škoda, hádání se je někdy potřebné. Kdyby se všichni k sobě chovali hezky, tak ani nepoznají to hezké, když se to nestřídá s ošklivým. V tom je hádka vlastně skvělá věc.

Připravila: Katka Soušková

Zdroj informací: Bontonfilm
Zdroj fotografií: Bontonfilm

Diskuze: příspěvků