Společnost

Rozhovor s Veronikou Žilkovou: jak se vcítila do role matky postiženého dítěte

Veronika Žilková si v novém filmu Spolu zahrála matku autistického syna. V rozhovoru prozradila, jak tuto roli vnímá a co si o ní myslí.

Čím byl pro vás film Spolu jiný, nový?

Měla jsem pocit, že to je jeden z nejhezčích scénářů, co jsem v životě četla. A taky mě nikdy nikdo neoslovil s příběhem matky a jejího postiženého dítěte. To téma je mi velmi blízké. Ne, že bych prožila to samé. Nechci být konkrétní, ale více z mých dětí mělo zásadní zdravotní nebo psychický problém, takže jsem měla obdobné zážitky: matka ví, že její dítě nepatří do běžné dětské společnosti a musí si s ním vytvořit vlastní svět.  Hodně to ve mně rezonovalo.

Zúročila jste při práci svoje mateřské zkušenosti?

Hlavně jsem si zpětně při čtení příběhu uvědomila, že jsem prošla něčím velmi podobným. Zdravou dceru jsem odstrkovala, protože jsem měla pocit, že ten slabší článek rodiny mě potřebuje víc. Ji jsem nechala trochu napospas. Asi i v přírodě to tak funguje: zdravé mládě si poradí a pomůže samo, slabší potřebuje podporu matky. Jenže zároveň je pravda, že zdravé dítě taky potřebuje matku a její pozornost a podporu. A to slabší zase trochu víc samostatnosti. Vybalancovat poměr mateřských sil spravedlivě je v takové situaci nesmírně těžké.

Možná je to nevědomý instinkt – věci si zjednodušit. Kdyby se vaše postava snažila být vůči svým dětem víc objektivní, tak by to možná nezvládla vůbec.

Zajímavý postřeh. Že to je mechanismus té matky, že se rozhodne pro ten černobílej svět. Ano, to je přesné.

Tím, že jste si leccos odžila, měla jste tendence zasahovat do scénáře?

Obecně nenávidím přepisování scénářů. Sama jsem byla spoluscénáristkou pořadu Tele Tele. Vím, kolik hodin scénárista stráví nad větami, aby je poskládal. Vždyť herci to čtou mnohem kratší čas, než to scenáristé píšou. Jsem velmi pokorná k textům. Když jsem učívala, říkávala jsem studentům: vy se musíte vyprojektovat do toho textu, ne si text připravit na tělo. To je špatné hraní, to je neuctivé. Ale občas, úplně minimálně, jsme něco dovymysleli. Nebo pár vteřin doimprovizovali.

Co konkrétně?

Začnu zeširoka. Když jsem ještě chodila na gympl, tak jsem o prázdninách pracovala v ústavu sociální péče pro děti s postižením od 15 do 30 let, tedy ve věku, co má Štěpán Kozub v roli mého syna Michala. Hrála jsem s nimi na flétnu, dělala tanečky, divadlo. Byla tam hrozná legrace a pamatovala jsem si, že komunikace s postiženými dobře funguje hrou. Hned první natáčecí den jsme byli se Štěpánem na schodech, a já mu vysvětluju, že na zelenou na semaforu může jít a na červenou se stojí. A říkám: „Hele, když si vzpomenu na ten ústav, ty děti si nezapamatují tak abstraktní věc, jako že červená znamená stůj a zelená běž.“ Tak jsme na místě vymysleli doprovození těch barev pohybem, gesty, mimikou, jako mnemotechnickou pomůcku. Takže hned první natáčecí den jsme takhle našli klíč ke komunikaci našich postav.

Jak se vám vůbec podařilo adoptovat svoje dospělé děti – Kamilu Janovičovou a Štěpána Kozuba? Musí být v takhle niterném hraní vzájemná chemie, nebo stačí dobré řemeslo?

Tohle musí odhadnout režisér. Pozve herce na kamerové zkoušky a řekne: „já vím, jak hraješ, ale musím vás vidět pohromadě„. A v tomhle musím pochválit Davida a Martina. Určitě nás neobsadili náhodně, jestli byl nějaký konkurz, tak asi jen v jejich hlavě. Dali nás tři dohromady a od první chvíle to fungovalo. Kamila byla úplně přesná a Štěpán je nejtalentovanější herec své generace. S takovým talentem by mohla hrát i židle, a bylo by to dobré.

Ve filmu je spousta momentů, kdy po vás a Kamile Štěpán Kozub opakuje věty – a je to vlastně dost legrační. Stávalo se, že jste se na place tzv. odbourali?

Štěpán hrál kluka, který je nemocný, nebyl to komický výstup. A když jsem se vžila do toho, že jsem jeho matka, tak mi to nepřišlo humorné. Se Štěpánem jsme se až úzkostlivě hlídali, abychom nezačali blbnout, abychom stále věděli, že to, co vám přijde ve filmu komické, je nemoc, ne legrace. Ve chvíli, kdy by kdokoli z nás přistoupil na to, že to je sranda, nedopadlo by to dobře.

Kamila v jedné scéně říká, že syn vám vaši péči a lásku nikdy nevrátí, protože to nikdy nepochopí. Ale mají mámy, zdravých i nemocných dětí, vůbec něco jako „nárok na splátku“?

Podle mě to není pravda, že jí to nevrátí. On jí tu lásku hodně vrací. A pokud v rodině nefunguje otec, tak ten syn, ať je na tom zdravotně jakkoli, supluje v rodině mužský element. Znám to z blízkého okolí: matka žije se synem s postižením a spolu vytvoří takový sehraný pár. Není to manželství, ale je to mužsko-ženský vztah, energeticky víc než matka se synem. Trochu kamarádi, trochu partneři. I ve filmu to Michal mámě vrací. Třeba tím, že není osamělá. Možná je ona na něj fixovaná víc, než on na ní. Supluje mužský element v jejím životě.

A co se týká „nároku na splátku“, myslím, že matka, která cítí nevděk od svých dětí, tak jim pravděpodobně nedala dost. Moje osmadevadesátiletá matka, obklopená vnoučaty a dětmi, říká, že když dáváš lásku, dostáváš lásku. Říká, že domovy důchodců jsou plné starých lidí, kteří málo milovali své děti. Myslím, že na tom něco bude. Ti, co sedí doma a říkají, že se na ně děti vykašlaly, tak možná, asi, neplatí to vždy, ale kdybychom si promítli jejich život, tak bychom si řekli, no ale ty jsi tady dal/dala přednost sobě před svým dítětem. Já jsem byla vůči svým dětem hodně obětavá, možná až moc. A když mi moje dítě zavolá ve tři ráno, sednu do auta a dojedu pro něj. A vím, že když já kterémukoli ze svých děti zavolám ve tři ráno, tak sedne do auta a dojede pro mě. Kolik lásky dáváte, tolik dostáváte zpět. To ovšem platí u rodičů a dětí, ne u partnerů.

Četla jste i stejnojmennou divadelní hru, od francouzského autora Fabia Marra, z níž scénář vychází?

Ano, je přeložená do jedenácti jazyků a hraje se po celém světě. Fabio Mara dokonce přijel do Prahy a jsem moc ráda, že jsem se s ním potkala. Dalo by se říct, že je specialistou na ženské charaktery, hlavně starší ženy – co si víc můžu přát? Není moc autorů schopných napsat skvělé ženské postavy, chápat ženskou duši a psychiku, projektovat se do jejich světa, jako to dokázal třeba Henrik Ibsen. Četla jsem stránku od stránky a tekly mi slzy smíchem i dojetím. Ta hra je spíš absurdní, film víc realistický, každé prostředí potřebuje jiné prostředky. Jeviště snese něco jiného než film. Ale Davidovi s Martinem se divadelní text do scénáře podařilo přenést skvěle.

Proč vám ten film dává smysl?

Ta hra je původně spíš černá komedie, ale film ne. Je těžké žánrově tohle trefit, aby to nebyla úplná tragédie a zároveň to bylo úsměvné. Moc se mi líbí obsazení: dva lidi, já a Štěpán, herci, co mají blízko ke komedii, ve vážné věci. Byla to odvážná volba. Pamatuji si, když Vladimír Michálek obsadil do Zapomenutého světla Bolka Polívku. ČT mu to vyčítala a byla z toho geniální věc, diváci neviděli apriori bolavého faráře, viděli trochu Bolka a trochu faráře – s odstupem. Kdyby nás dva viděli lidi podobně, s odstupem, bylo by to skvělé

Připravila: Katka Soušková

Zdroj informací: Bontonfilm
Zdroj fotografií: Bontonfilm

Diskuze: příspěvků