Když se dílo známého slovenského spisovatele Františka Švantnera dostalo producentce Silvii Panákové do rukou, zaujalo ji a rozhodla se lyrizovanou prózu z prostředí slovenské vesnice zachovat.
O čem je film Piargy?
O lásce, vášni, nenávisti, chamtivosti, manipulaci. Vykresluje život na slovenském venkově v meziválečném období. Ukazuje, jak se žilo a přemýšlelo. A jaké bylo tehdejší postavení žen v patriarchální společnosti.
Je dnešní doba vhodná pro takový příběh?
Tento příběh je univerzální. Mohl se stát v roce 1939, ale i v 2022. Vztahy mezi manželi, rodiči a dětmi či církví a vesnicí se v mnoha směrech dodnes nezměnily. Piargy jsou naturalistickou metaforou boje dobra a zla. Nastavují zrcadlo pokřivené morálky, která není cizí ani dnešní společnosti.
Podle čeho jste vybrali režiséra?
S režisérem Ivem Trajkovem jsem se setkala už před mnoha lety a moc se mi líbil jeho film Velká voda, který mě hluboce zasáhl. Měl vesnickou atmosféru a vztahové téma, jaké bylo i v naší předloze. Tehdy jsem si řekla, že bych s ním jednou ráda natočila film.
Na takové vesnici vyrůstal v Makedonii?
Přesně věděl, o čem jsou vesnické vztahy. Chápal, co filmem chceme říci. Od prvního setkání jsme se napojili na stejnou vlnu a pokračovali jsme na ní až do finálního střihu. Spolu se slovenskou scenáristkou Janou Skořepovou přišli se zajímavým konceptem, jak jedenáctistránkovou novelu od Františka Švantnera rozšířit, které motivy doplnit. Na které se zaměřit, aby z toho mohl vzniknout silný filmový příběh. Po letech tvůrčí práce přišli s vynikající adaptací tohoto díla slovenské literatury, která byla natolik kvalitní, že se nám podařilo sehnat dostatek finančních prostředků, abychom to mohli natočit.
A další lidé z týmu?
Jelikož rádi spolupracujeme s profesionály, jejichž práci známe a umíme se za ně zaručit, na pozici architekta jsme oslovili vynikajícího Tomáše Berku, roli kameramana přijal invenční a zejména lidsky dobrý člověk Peter Bencsík a pod kostýmy a masky se podepsala skvělá Anita Hroššová, která slovenskou vesnici dokonale podchytila.
Proč je film černobílý?
Hned na začátku jsme uvažovali, v čem by mohl být film jiný. A co udělat proto, aby se nám co nejlépe podařilo vystihnout sílu příběhu, který je v tomto filmu dominantní. V roce 2012 se černobílé filmy nenatáčely, a proto jsme svou vizi museli často prosazovat, ale věřili jsme jí a bojovali jsme za ni. Dnes vidím, že ten boj stál za to a jsem ráda, že jsme to nevzdali, i když mezitím vzniklo několik dalších černobílých filmů, pořád jsem přesvědčená, že Piargy jsou na plátně obrovským uměleckým zážitkem.
Jak jste vybírali herecké obsazení?
Jelikož s Judit Bárdos jsem v minulosti spolupracovala na několika filmech, na casting jsem jako první oslovila ji. Režisér se tam do ní okamžitě zamiloval a dal jí hlavní roli. Složitější to bylo s Attilou Mokosem. Pro režiséra byl sice tím pravým, ale on měl problém ztotožnit se s postavou, která měla mít negativní a násilnickou povahu. Janka Kvantiková byla v té době novou a neokoukanou tváří. Janu Oľhovou jsme na casting ani nemuseli volat, protože se mu hned líbila. Přidali se Marián Geišberg, Lucie Siposová, Peter Nádasdi, Ivan Martinka, Lucie Vráblicová a všechno to hned autenticky zapadlo.
Pro Mariána Geišberga to byl poslední film
V roce 2016 padla první klapka právě s ním. Byly to záběry v třebíčské katedrále v Česku a na radnici v Bratislavě. To jsme netušili, co se stane a že premiéry se už nedožije. Je mi to velmi líto, neboť to byl nejen mimořádně talentovaný herec, ale především úžasný člověk.
Připravila: Katka Soušková
