Listopad 1986
Přestali jsme kouřit. Snažila jsem se lépe jíst. Chodila jsem na pravidelné kontroly. Zkrátila jsem si úvazek v zaměstnání. Sepsala jsem si seznam věcí, které bude potřeba pořídit. Připravovala jsem se na příchod miminka.
Katka měla vážnou známost se starším mužem, se kterým se seznámila v nemocnici a trávila u něj stále více času. Vypadalo to, že až i my dostaneme nové bydlení, zůstane babička opět sama. Nové město mělo být dostavěné až za dva roky, takže jsme se rozhodli, že zůstaneme v hlavním městě, abychom si všichni mohli vzájemně pomáhat. S dětmi jsem neměla v podstatě žádné zkušenosti, a kromě dětí své kamarádky Anny jsem žádné dítě ani nedržela v rukou. Potřebovala jsem mít někoho nablízku, protože maminku jsem nemohla vídat o nic víc, než dříve.
Nad zničeným čtvrtým reaktorem elektrárny byl vystavěn železobetonový sarkofág. Nemusela jsem být jaderná inženýrka, abych tušila, že to stále není konec. Práce na likvidaci neštěstí potrvají ještě dlouho a úroveň radiace byla ve velké části Evropy stále poměrně vysoká. V průměru sto kilometrů od místa nehody vznikla zakázaná zóna, kam měli přístup pouze zaměstnanci elektrárny, vědci a likvidátoři.
Snažila jsem se nemyslet na to, jakému nebezpečí je vystavováno naše nenarozené dítě. Věděla jsem o tom, s čím se musely smiřovat některé maminky, které byly v těhotenství ozářené. Já sama jsem čekala dítě s člověkem, který se s nemocí z ozáření léčil, takže nebylo nic, čím jsem se mohla uklidňovat. Snad jen tím, že jsme snad měli štěstí.
Ivan stále nemohl chodit do práce. Často ho nesnesitelně bolela hlava a nevydržel bdělý víc jak deset hodin. Snažila jsem se ho povzbuzovat tím, že nezahálí, ale že sbírá síly na naše budoucí povinnosti. Když jsme si domluvili termín svatby, mohli jsme si zažádat o vlastní byt. Jako budoucí rodina a bývalí obyvatelé města jsme měli nárok na vlastní bydlení.
Mohli jsme si vybrat ze dvou bytů. Oba byty byly na stejném sídlišti. První byt se nám líbil. Ale ještě ten den jsme se byli podívat do druhého. Vešli jsme do malé předsíně. Byt byl menší, ale byl ve vyšším patře a byl kompletně zařízený, stačilo by sehnat jenom dětskou postýlku. Prošli jsme dvěma pokoji a malinkou kuchyňkou. Otevřeli jsme dveře na balkon a rozhlédli se po okolí. Mezi domy šuměly stromy. Na dohled bylo dětské hřiště. Podívala jsem se na Ivana. Usmíval se a vzal mě za ruku.
„V koupelně je vana, Ivane.“
Za měsíc jsem se měla vdávat. Na Nový rok už jsme mohli bydlet ve vlastním bytě. V dubnu se nám mělo narodit dítě. Opřela jsem se o Ivana a zavřela oči. Vlasy mi rozvlnil jeho dech.
„Je to ono, viď? Tohle bude náš domov.“
Po tváři mi přeběhly čtyři šťastné slzy.
Autor: Jitka Králová
Foto: Markus Spiske Pexels
