Odpoledne jsou návštěvy. Někdo z rodiny mi jednou za čas přinese čisté oblečení, něco k jídlu a ke čtení.
Většinou jsem za to krátké rozptýlení vděčná, ale dneska se nemůžu soustředit. Jestli se tu normálně čas vleče, teď mi čas do večeře připadá úplně nekonečný. Nedokážu na něj přestat myslet.
V poledne byla jídelna úplně plná a on si ke mně přisednul. Vlasy, které měl ještě ráno trochu mastné, měl umyté. Na sobě měl čisté tričko. Po jídle mi pomohl do pokoje. Na chvíli jsme byli sami. Sedla jsem si na postel a zpod dlouhé sukně se mi odhalil kus kůže, propíchaný po celé délce stehna obrovskými šrouby. Rychle jsem si přehrnula látku zpátky, ale bylo na něm poznat, že to viděl. Rozpačitě se na mě díval. Zničehonic mě vzal za ruku.
„ To se zahojí.“
Zvedla jsem hlavu. Stál nade mnou, zdravý a silný, přes paži jediný obvaz. „Tobě se to řekne. Budu mít jizvy. Nikdy už se nesvlíknu do plavek.“
Stisknul mi ruku. „To by byla škoda.“
Usmíval se na mě. I já se musela usmát.
„A plastická chirurgie dneska umí zázraky.“ Zlehka mi přejížděl po noze těsně vedle konstrukce, která mi drží pohromadě celou stehenní kost.
„Můžu se tam nechat rovnou vylepšit celá.“
„Tak to teda nevím jak.“ Začervenala jsem se.
Konečně se můj bratr chystá odejít. Pročistil mi notebook a vynadal mi, že se tady přihlašuji do soukromé emailové adresy. Jdu ho vyprovodit ke dveřím, najednou má naspěch, ale pak se ještě otočí a rychle a neohrabaně mě sevře do náruče. Poprvé mě napadne, jaký o mě museli mít všichni strach.
Ještě chvíli po jeho odchodu stojím u dveří a dívám se na schody, po kterých odešel. Když se otočím, abych se odpajdala do jídelny, uvidím ho stát asi deset metrů ode mě. Zase se dívá přímo na mě. Ale tentokrát se neusměje.
U večeře si mě vůbec nevšímá. Dívá se buď jinam nebo skrze mě. Vůbec nechápu, co se stalo. V noci mi to dojde. To, že byl pak zdvořilý, neznamená, že ho to neodpudilo. Budu navždycky zohavená. Usínám až k ránu, polštář promáčený slzami.
Pokračování příště.
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pexels.com
