Probouzím se rozlámaná a nepatrný okamžik váhám, co je vlastně za den. Ospale mžourám na digitální budík vedle postele a zklamaně si uvědomuji, že už je zase pondělí.
Ještě zbývá pár minut k dobru, než vstanu a roztočím standardní ranní kolotoč. První zastávka je v koupelně. V rychlosti vykonávám vše potřebné a spěchám do kuchyně. Připravuji dětem kakao a nesu jim ho pěkně až pod nos, k vyhřátým postelím. Je to náš pravidelný ranní rituál, který si všichni užíváme po svém. Cestou do schodů ještě hlasitě zpívám naši ranní ‚probouzecí‘ písničku. Co na tom, že talentu jsem příliš nepobrala. Hlavně, že to funguje.
Snídaně probíhá v relativním klidu, naštěstí jsem potomstvo nemusela dolovat z pod peřin moc dlouho. Chystám dětem svačiny. Nějak mi dochází fantazie a tak sahám po sušence. Jednou za čas to přeci nevadí. Kačenka se mračí a otráveně konstatuje, jak ‚hnusné‘ počasí je za oknem. Matěj, ještě napůl ve snu, bezmyšlenkovitě přežvykuje kousek namazaného rohlíku a zdá se, že za pár okamžiků skončí pod stolem. On i rohlík. Pomaloučku se posouvá na židli a já ho jemně napomínám, aby se pozorněji věnoval svému, dosud plnému, talíři.
Jaroslav s dětmi odjíždějí a já těžce usedám na židli plnou drobků od snídaně. Po víkendu bych přeci měla být odpočinutá a plná elánu…! Namísto toho cítím nutkavou potřebu vrátit se do postele a prodloužit si noc aspoň o pár minut. Nahlížím do diáře a přemítám, kolik práce bych měla za dnešek zvládnout. Letmo zalistuji v e-mailové korespondenci (výhoda chytrého telefonu) a během několika vteřin se rozhoduji pro návrat. Peřina protentokrát vyhrává na plné čáře. Pohledem zavadím o kuchyňské hodiny. Za pět osm. Když se do devíti natáhnu, nic mi neuteče. Dopíjím zbytek čaje od snídaně a stále trochu váhavě odcházím.
Postel ještě nestihla úplně vychladnout. Mmmm, je to prima. Pořád cítím tu novou aviváž, co mi nedávno přivezla tchýně. Pominu-li skutečnost, že šlo o dárek k svátku, přiznávám, že voní opravdu pěkně. O dárcích mám sice úplně jinou představu, ale od toho jsou tchýně, aby nás vrhaly zpátky do spárů šedivé reality. Musím se smát, když si představím sebe samu, držící stovky červených balónků, jak se už už odlepuji od země. Vtom ale, až překvapivě hbitě, přikluše bodrá maminka mého muže, aby rychle zasáhla. Chytá mě za nohy a stahuje zpátky. Trochu se bráním, ale cítím se natolik slabá, že nekladu téměř žádný odpor. Usínám…
Zrovna, když se chystám zakousnout do jahodového dortíku na příjemně situované terase místní kavárny, pípne textová zpráva. Taková probuzení vážně nesnáším a v duchu si vyčítám, že jsem zapomněla ztišit zvuk. Digitální budík ukazuje chvilku po půl deváté. Zbytečně brzy! Trochu naštvaně se natahuji po telefonu, abych vzápětí pocítila nemalé vzrušení.
Marek, jehož jméno se urputně snažím už druhý měsíc vytěsnit z hlavy i z paměti, bezostyšně září na displeji mého mobilu. Zírám na to jméno a třesoucí se rukou opatrně rozlepuji pomyslnou obálku. Kde je můj těžce budovaný klid?!
‚Ahoj, jak se máš? Rád bych tě někdy viděl, pokud chceš…‘
Strnule sedím na okraji postele a cítím… naštvání. Ta drzost! Ten mizera! Ten… K čertu, proč se mi už zase ozval?! Pomalu na něho zapomínám, přesněji řečeno zapomínám na něj myslet celé dny. Už jsem na tom lépe. Myslím na něho jen určitou část svých dnů… Dokonce se stává, že se najdou i rána, kdy moje první myšlenky už k Markovi nedoletí.
Zlobím se.
Zlobím se na Marka, že se mi ozval. Zlobím se na sebe, že se nedokážu kontrolovat. Jsem naštvaná na život, že mi už zase klade nástrahy. Najednou se cítím naprosto rozhozená a nedokážu se na nic soustředit. Hlavou mi horečnatě poletují šílené myšlenky, které, než si je stihnu pořádně uvědomit, zase rychle mizí. Srdce se zřejmě rozhodlo, že se probuší ven z mého hrudníku a žaludek se nebezpečně rozhoupal jako tehdy o prázdninách na tom pitomém výletu lodí.
Stále držím telefon a dlaň se mi nepříjemně potí.
Je to zmetek, šeptá kdosi uvnitř mojí hlavy. Okamžitě mu napiš, že už nemáš zájem! No tak už piš!
Jasně, že se s ním nesejdu. Zachoval se jako parchant.
No ale co když se jen bránil svým emocím? Nechtěl, aby mu přerostly přes hlavu. Nechtěl se do mě moc zamilovat… Ale teď poznal, že to beze mě nejde. Že… že mě miluje?
A co by to změnilo?! Svádím vnitřní boj a vypadá to na remízu. S povzdechem opět odkládám telefon na noční stolek a unaveně klesám zpátky na postel. Už nejsem schopná spát. Už ani nemůžu. Je pozdě a práce nepočká. Dovoluji si ale ještě pár chvil, abych se rozmyslela, co dál.
Rozmyslela? Ty to nevíš?!
Zase ten hlas…
Autor: Lea Raif
Foto: Freeimages
Co myslíte milé čtenářky, jak to dopadne?
