Půl čtvrté ráno. Tiše otevírám vchodové dveře, raději nesvítím. Opět se málem přerazím o poházené boty v předsíni. Kolikrát jsem jim už říkala, ať si po sobě uklízejí! Marně…
Opatrně našlapuji. Ještě než zamířím do koupelny, nahlížím do dětského pokoje. Slyším pravidelné oddychování svých dětí a celou mou bytost zaplaví těžko popsatelný pocit bezpodmínečné lásky a neskonalé vděčnosti za to, že je mám.
Někde jsem četla, že si nás děti, tam někde nahoře, vybírají. A také, že jsou to podstatně vyvinutější duše, než jsme my, jejich rodiče, a proto se – možná trochu překvapivě – máme ve finále co učit my od nich, nikoli naopak. No – nevím. Těžko říct, jak to všechno doopravdy chodí. Pravdou ale zůstává, že pokud si moje děti vybraly za matku právě mě, jsem dojatá. A zrovna v tuhle chvíli se nad jejich volbou dosti podivuji.
U dveří do ložnice se na okamžik zastavuji. Jaroslavovo občasné zachrápání mě lehce uklidňuje. Všechno je tak, jak má být. Pocítím obrovskou únavu. Už jen pár minut v koupelně mě dělí od bezpečí vlastní postele, od normálního světa obyčejné ženy, matky a manželky.
Koupelna je laděna do modrobílé. Pomalu se svlékám a kouřem načichlé oblečení nechávám jen tak sklouznout na zem. Nahá se otáčím k zrcadlu a zamyšleně na sebe hledím. Za dva roky mi bude čtyřicet. Postava se od dob gymnázia až tolik nezměnila. Pořád jsem celkem štíhlá, i když… Slabší místa se najdou. Pokožka už není tak pružná jako dřív a mírně povislý zadek mi radost rozhodně nedělá. Prsa by mohla být pevnější, ale dobrá podprsenka umí zázraky.
Přistupuji k umyvadlu. Čistím si zuby a vatovým tamponem odličuji tvář. Až teď jsem kompletně nahá. Sama před sebou, v polorozsvícené místnosti, ve ztichlém domě na konci Vavřínové ulice. Tmavé kruhy pod očima naznačují, že bych měla víc spát a temný odlesk, hluboko za očními víčky, nemilosrdně poukazuje na cosi divného uvnitř mě samotné. Na to, co sama nedokážu úplně pochopit, na to, co pečlivě ukrývám před ostatními a často i sama před sebou.
Horká sprcha mě na pár okamžiků odvede kamsi daleko za hranice vlastní reality. Ráda se nechávám unést, vědomě uvolňuji ztuhlé tělo a konejším dosud nepokojnou mysl. Ještě na pár okamžiků si dovoluji vzácný komfort neobvyklého stavu vnitřní rovnováhy, abych v následujících dvou minutách tiše vklouzla pod chladivou přikrývku vedle spícího manžela. Dnes bez pravidelného políbení na dobrou noc. Je příliš pozdě a já jsem vlastně docela ráda…
Pohledem bezděčně zavadím o digitální budík na nočním stolku vedle mé hlavy. Téměř čtyři ráno. Ještě před dvěma hodinami jsem se nacházela v úplně jiné ložnici. V chladivě bílém hotelovém pokoji s podivně zneklidňujícím výjevem na zlatě orámovaném obrazu, umístěném nad širokou manželskou postelí.
„Jsem tu jen na skok,“ sdělil mi tichým hlasem Radek, když jsme kolem půlnoci dopíjeli poslední drink na jinak celkem nudném třídním srazu. V té větě se odráželo mnohé. A já se natáhla pro tu nepřitažlivější a snadno dostupnou ozdobu. Bezostyšně jsem sáhla po nabídce lákavě zabalených, bezprostředně navazujících chvil, aniž bych řešila nějaké ‚před‘ a ‚po‘.
Temný odlesk hluboko za mými víčky a nenaplněná touha ze střední školy. To byl ten hlavní důvod, proč jsem neodjela domů.
Radek trávil většinu času na cestách. Hotelový pokoj pro něho znamenal denní chleba a i na třídní sraz si „odskočil“ v rámci jedné z pracovních cest. Dávno nebydlel v Praze a se svými spolužáky se téměř nevídal.
Zpočátku jsem se necítila uprostřed toho neosobního prostoru dobře a na okamžik zaváhala, zda předchozí spontánní rozhodnutí bylo správné. Radek odtušil mé rozpaky a jemně mne vzal za ruku.
„Pojď,“ zašeptal a letmo mě políbil do vlasů. Na hotelové televizi naladil hudební kanál právě uprostřed jedné z mých oblíbených písniček. Ploužák plný emocí… Jsem ztracená, napadlo mě ještě, než jsme se společně vydali objevovat jeden druhého.
4:45 a já stále nespím. Přemýšlím o Radkovi. Spolužákovi ze střední školy, se kterým jsem dnes v noci strávila zvláštní a výjimečné okamžiky. Možná jsme si navzájem doplnili chybějící střípky do soukromé mozaiky časů dávno minulých a ucelili tak jednu životní kapitolu. Možná…
Přemýšlím o Markovi. Bývalém milenci, na jehož jméno pomalu sedá prach. Odešel bez rozloučení a já ho nechala jít, přestože mé srdce krvácelo. Už je to pryč. Snad…
Myslím na Jaroslava. Mého manžela, kterého svým, velice zvláštním způsobem, přes to všechno stále miluji. Zní to lacině, ale laciné to není. Tohle zřejmě nemůže pochopit nikdo na světě. Tohle totiž nedokážu pochopit ani já samotná.
Autor: Lea Raif
Foto: Freeimages
