Jak naše dovolená začala, tak i probíhala. Akčně a bez zbytečných prostojů. Přesněji řečeno bez toho aniž bychom měli příležitost se nudit. Přiznávám, že ne vždycky nám to bylo po chuti.
Lodnímu režimu jsme přivykli docela snadno. Až na drobné výjimky jsme většinou ráno zakotvili u břehu plánované destinace a společně vyráželi na výlet. Společně ve smyslu naší malé skupinky; hromadných výletů s ostatními pasažéry jsme se nekompromisně stranili a vydávali se vždy sólo.
Krásných míst jsme navštívili spoustu a přivezli si zážitky jaksepatří. Některé možná i jak se nepatří, protože – jako obvykle – ne vždy vše probíhalo dle předem nachystaného scénáře.
Nezapomenutelný byl ostrov Roatán
Už předem jsme měli zamluvené auto a přesně naplánovaný cíl. Ačkoli – na Roatánu se asi nic ‚přesně‘ plánovat nedá, protože místní lidé na takové záležitosti nejsou stavění. Žijí v záviděníhodném klidu navzdory složitým životním podmínkám. Na druhé straně, možná že podmínky připadají komplikované jenom nám, Evropanům, zvyklým na cokoli, kdekoli a hlavně hned.
Roatán je malý ostrůvek u severního pobřeží Hondurasu
Jde vskutku o ‚ostrůvek‘, protože v nejširším místě měří přibližně 8 kilometrů a svou délkou nepřesahuje 60 kilometrů. Pyšní se bujnou vegetací, horkým podnebím, fantastickými plážemi a (prozatím) turisticky relativně nezatíženým prostředím.
Zapůjčení auta se odehrávalo ve velmi uvolněné atmosféře. Od poměrně nezávisle vyhlížejícího mladíka jsme dostali do ruky klíčky a mohli vyrazit.
Ve finále jsme měli jiné auto, než zněla počáteční dohoda
Nijak nám to ale nevadilo. Původní vůz totiž nešel nastartovat a v dalším chyběla zadní sedačka.
S mírným zpožděním jsme vyrazili. Cílem byla jedna z údajně nejkrásnějších pláží ostrova, jen na ni bylo potřeba kus popojet. Zapůjčeným terénním vozem to však neměl být problém a díky plánovanému relativně pozdnímu odplutí naší lodě jsme se těšili na dostatečně dlouhý karibský relax u azurově barevného moře.
Nejprve bylo třeba natankovat benzín
Najít čerpací stanici nebyl až takový problém, ačkoli divokost nejen místní vegetace, ale i silnic, byla pro Evropana poměrně neobvyklá. Od pumpy jsme ale už neodjeli – auto se rozhodlo stávkovat.
Co teď…?
Od vozu jsme dostali jen klíč, žádnou smlouvu, žádné další dokumenty. Naštěstí jsme měli uloženou předchozí e-mailovou komunikaci a v ní i velice cizokrajně vyhlížející telefonní číslo. A jak se nám všem ulevilo, když jsme se na něj i dovolali!
Překvapivě snadno se manžel s mužem na druhé straně domluvil a během další půl hodiny jsme mohli – napodruhé a s novou baterkou – vyrazit.
Pláž byla pohádková. Široko daleko nikdo, jen písek, palmy a průzračné moře.
Velkou část dne jsme nakonec skutečně strávili dle plánu. Radost nám nezkazil ani nenápadný hmyz žijící pravděpodobně někde hluboko v písku. Ten jsme bohužel zaznamenali relativně pozdě; až když jsme byli kompletně poštípaní, doslova od hlavy až k patě.
Cesta zpátky do přístavního města byla napínavá….
Mírně jsme bloudili a nedokázali najít správný vjezd do přístavu. Ten jsme totiž také pouze tušili. Čas nebezpečně pokročil a reálně (už podruhé za naší dovolenou) hrozilo, že loď odpluje bez nás.
Ve voze začínalo být dusno, nejenom díky nefunkční klimatizaci. V úzkých uličkách plných nejrůznějších stánků, zvířat a lidí jsme se pohybovali jen těžko a místy se dostávali do nepříjemné zácpy. Když jsme potřetí míjeli stejnou křižovatku, prohlásila moje – dosud zcela netečná – dcera:
„A vy jako nevíte, kam jedete?!“
Rozťala napjaté ticho a prolomila hráz našich obav. Co když to OPRAVDU nestihneme? Točili jsme se dokola. Každý další neúspěch nás zoufale oddaloval od představy poklidného večera. Zato se nám všem začaly hlavou promítat nejrůznější scénáře na téma ‚noc na ostrově Roatán‘.
Náš milovaný synek, pravděpodobně proto, aby alespoň trochu zmírnil narůstající nervozitu, zničehonic a opravdu hlasitě zakřičel:
„Tak se na to vyser…!“
Všichni ztuhli. Doslova. Marušce zaskočila slina a divoce se rozkašlala. Manžel sešlápl brzdu a vyvalil oči. Jen já věděla, oč jde.
Hláška zazněla v jednom z představení Jaroslava Duška, které jsme znali jen já a syn.
Po prvotním šoku ostatních jsem věc uvedla na pravou míru a bizarní situaci se zarděním vysvětlila.
Nakonec vše dobře dopadlo. Přístav i správnou bránu jsme asi napopáté našli a na lodní monstrum se přeci jen chvilku před odplutím vrátili.
Těsně, s odřenýma ušima, ale byli jsme zpět!
Uf. Zase jeden zdárně překonaný problém za námi…
(… poslední díl příště)
Lea Raif
