Spisovatel Miroslav Graclík vydává knihu Rozhovory Trochu jinak. Rozhovory s dvaceti předními osobnostmi především české kulturní scény, ale nechybí i několik osobností ze Slovenska, Německa či Ameriky.
My vám přinášíme zkrácený rozhovor s paní Gabrielou Vránovou, který v knize najdete.
Paní Vránová, čím jste chtěla být, když jste byla dítě?
Když jsem byla malá, chtěla jsem být lecčím, jako asi každý. Rodiče byli kantoři a tatínek vedle toho také básník, ale o tom jsem dlouho nevěděla. Byla jsem obklopena knížkami a přírodou, jelikož jsme bydleli v domku za Brnem. Vím, že se mi líbilo být paní učitelkou. Líbilo se mi, když maminka přišla ze školy a opravovala písemky. Vždycky jsem chtěla dělat něco hrozně krásného. Třeba létat. Že by to ale bylo něco konkrétního, jako když chtějí kluci dělat popeláře nebo autobusáka, to tedy ne. Hlavou se mi honí asi jen ta paní učitelka. Také jsem chtěla psát. A psala jsem a píšu, takže to se mi splnilo.
Kdy jste se rozhodla pro herectví?
Když mi bylo třináct a půl nebo čtrnáct, tak jsem šla kolem plakátu Janáčkovy akademie múzických umění, a tak se dozvěděla, že se dá studovat herectví. Do té doby jsem to vůbec netušila. Jelikož jsem maturovala v šestnácti a půl letech, byla doba Zdeňka Nejedlého, tedy doba různých nesmyslných změn, jako jedenáctiletky a podobně, viděla jsem v herectví jak psaní, tak i muziku a poezii. Nebylo to pro mě divadlo, ale něco, co mohu zkusit a dělat pro lidi i pro sebe. Zkrátka se mi to strašně líbilo. Takže jsem se rozhodla jít na Janáčkovu akademii múzických umění. Předtím jsem hrála, třeba ve škole, ale nikdy mě nenapadlo, že budu studovat herectví, dokud jsem neuviděla ten plakát.
A doma vaše rozhodnutí podporovali?
To se ani říct nedá. Rozhodně mi ale nebránili, což bylo to důležité. Pamatuji si jen na paní profesorku češtiny. Když jsem napsala, že chci jít studovat herectví na JAMU, tak mi řekla: „Elinko, já jsem myslela, že vy půjdete studovat na filozofii, že budete psát!“ A já jsem jí odpověděla, že to všechno můžu, i když budu studovat herectví. Ona byla jediná, kdo se podivila, nebo lépe řečeno, byla zklamaná, protože si představovala, že budu filozof a literát.
Vzpomenete si na svůj první film nebo televizní inscenaci? Kdy jste se poprvé objevila před kamerou?
Samozřejmě, že ano. V ostravském divadle, kde jsem působila rok a půl po JAMU, jsme s Honzou Kačerem, který tenkrát byl ředitelem Divadla Petra Bezruče v Ostravě, uváděli nějaký seriál pro mládež v ostravské televizi. Bylo mi asi dvacet a byla jsem poprvé před kamerou. V rozhlase jsem byla ale ještě dřív. A potom, na základě tohoto moderování, ke kterému jsem měla sklony kupodivu už tenkrát, si mě vybral režisér František Daniel pro hlavní roli ve filmu Hledá se táta. Ale ani to nebyl můj první film. Ten úplně první byl ještě chvíli předtím, jmenoval se Kde řeky mají slunce a režíroval ho Vladimír Krška. Krásná role.
Vaším osudem se ale stalo Divadlo na Vinohradech. Padesát let na scéně!
Ano, to je neuvěřitelné. To snad ani není možné. Když si to uvědomuji, tak mám pocit, že přežívám. Já už ta poslední léta beru jako dárek, jako dar od života.
Kdy jste vlastně přišla do vinohradského divadla poprvé?
V září roku 1962. Smlouvu mám myslím ale datovanou už v srpnu. Předtím jsem tam hostovala. Bylo to těsně před tím, než jsem podepsala smlouvu. Ve hře Letní hosté jsem hrála Soňu, v partnerství s Jirkou Zahajským a v alternaci s Jaruškou Tvrzníkovou. Jaruška šla potom do Divadla S. K. Neumanna a já jsem dostala angažmá v Divadle na Vinohradech.
Ještě bych se chtěl zastavit u vašeho tatínka, který byl lyrickým básníkem. Zdědila jste po něm recitační talent a vedl vás k poezii?
Absolutně ne. Vůbec jsem nevěděla, že psal a píše poezii. On se také k poezii vrátil až po dlouhých letech. Ve třicátých letech mu vyšla jeho první sbírka Zakletí. Pak se vrátil k tištěné poezii až ke konci svého života v bibliofiliích, o které jsem se mu i já postarala. Jinak psal samozřejmě hodně do šuplíku. Ale abych se vrátila k vaší otázce – rozhodně mě k poezii nevedl, vždyť já to ani nevěděla. Člověk si to jako dítě, nebo jako mladý člověk, ani neuvědomuje, ale moji rodiče zavření strýčka Lojzka a pátera Vrány nesli velice těžce.
Lépe řečeno si to odnesli do dalšího života velice těžce. Nás se to jako by netýkalo, protože jsme byli mladí. Na JAMU jsem se dostala jenom díky tomu, že kolega mého otce, pan profesor Michal, který s ním učil na gymnáziu, začal učit ortoepii, tedy správnou výslovnost na JAMU. A ten volal tatínkovi: „Slávku, neboj se, všechno jsem stopil.“ To je krásné, ne? Bez lidí, kteří byli dobří, by neexistovalo vůbec nic. Ono se to dneska mladé generaci těžko vypráví, protože nám řeknou třeba: „Proč jste byli tak blbí? Jak to, že jste nemohli jezdit za hranice?“
Zahrála jste si v opravdu významných seriálech své doby, například Sňatky z rozumu, F. L. Věk, My všichni školou povinní. Čím vás práce na seriálech tolik lákala?
Bylo jich ještě víc, ale ty nebyly tak významné. Tyhle tři, které jste jmenoval, byly skutečně výjimečné. Ale práce na seriálech mě nijak nelákala. Taky proč? Já jsem byla ráda, že jsem dostala práci.
Tak mohla jste ji odmítnout, když vás ta práce nelákala.
Ale proč bych odmítala? To byly tak krásné scénáře! Sňatky z rozumu podle Neffa. Pan Vladimír Neff, který tehdy ještě žil, mi potom napsal tak krásný dopis, že už jenom kvůli tomu dopisu to stálo za to. A to jsem v tom původně neměla hrát roli, kterou jsem hrála, ale roli, kterou hrála Danka Kolářová. Ale někdo byl nemocný, myslím, že to byla Jana Drbohlavová a pan režisér František Filip mě prostě přeobsadil. A já mu za to děkuji, i když to byla taková bledničková slečna, což byl pravý opak mě, holky z Moravy. Ale i tímhle mě to lákalo. Vedle toho to byla hezká práce. Taky jsem si vydělala, z dnešního pohledu opravdu směšné peníze, ale pro mě to tenkrát bylo hodně.
Kolik to bylo?
Už nevím, kolik to bylo, ale vážně to bylo směšné. Třeba vím, že za hlavní roli ve filmu Hledá se táta jsem dostala deset tisíc. A to se točilo třeba třičtvrtě roku. Ještě u seriálu My všichni školou povinní jsem si říkala, proč jsem tu roli dostala zrovna já? Proč, když mě lidé v té době znali ze samých sympatických rolí, jak z divadla, tak z televize. Dokonce Olinka Menšíková, žena Vládi Menšíka, mi volala a říkala: „Co tě to napadlo? Tys to přijala? No neblázni!“ „Olinko, ty nemluvíš vůbec jako žena herce,“ odpověděla jsem jí.
Vzpomenete si, která role vám přirostla k srdci nejvíc?
Maryša mi přirostla nejvíc k srdci. To je vlastně taková veliká duševní spřízněnost s hlavní postavou. Pak Nora, ale jen do toho okamžiku, kdy opustí své děti. To jsem se hádala a chtěla jsem ji přepisovat, když jsem hrála Ibsenovu roli. Hádala jsem se s režisérem a on mi říká: „Gábinko, on to ale ten Ibsen tak napsal. To byla taky jiná doba.“ Řekla jsem mu, abychom to přepsali a hráli to nově. Ale ono to nešlo. Jak je známo, Nora opustí manžela a nechává tam svoje dvě děti, aniž by se o ně postarala, protože říká, že se musí postarat především sama o sebe, že musí vychovat sebe. Proč dospěla k takovému rozhodnutí, to jsem potom pochopila a dostala za to i nějakou cenu.
Pak určitě Natálie v Měsíci na venkově! To je taková ta role, co po ní herečky touží celý život a většinou jí nedostanou. Je to míchanice lásky, romantiky, vzteku, hysterie, dobroty, to má v sobě prostě všechno. Krásná role. Ale mně přirostly k srdci i takové chviličky na jevišti, které jsem zažila v různých rolích a v různých představeních. Vím, že jsem jednou dělala ještě v ostravském divadle jako mladá holka nějakou sekretářku, která jen přijde k hlavní figuře něco vyřídit. Bylo to ve Zlatém kočáře od Leonova, a mně v tom bylo tak dobře, protože jsem si na to vymyslela vysokánské boty na šněrování, takové chlapské. Vím, že jsem se tam cítila ohromně dobře, Leonov byl dobrý autor. Ale to už nepatří k této otázce, to už beru příliš zeširoka.
Objevil jsem, že váš původ sahá na Slovensko. Neplánujete se tam třeba vrátit a pátrat po svých kořenech?
Moje kořeny dokonce sahají na Slovensko a Maďarsko. A z tatínkovy strany hluboko do 17. století na Moravu. Maminka byla, bohužel, musím říct, že byla, původu slovensko-maďarsko-německého. A pátrat po kořenech už nemusím. Já jsem dost propátraná, vím toho dost. Můj prapradědeček Karol Matók byl chorvatský notář a moje prababička Berta Matóková se narodila ještě tam, kde to dnes patří Slovinsku. Byla jsem tam v Lendavě u Varaždína a viděla jsem na faře i matriky. Notář Karol Matók se zastřelil v oboře při honu, protože prohrál velké peníze v kartách v Budapešti, kam pravidelně jezdíval bryčkou.
Umím i malinko maďarsky, hlavně rozumím. Babička vždycky vyčítala mamince, že nás nenaučila dobře maďarsky, ale ona ani nemohla, sama se zdokonalovala v češtině. Později maminka dokonce učila české děti češtinu! Neznám a neznala jsem lepší kantorku češtiny, než byla moje maminka. Mám citově vyvinutý smysl pro jazyk, takže nedělám chyby, ale maminka to navíc ještě dovedla vysvětlit, což jsem v praxi nepotřebovala.
S manželem Jiřím Kepkou jste svoji už přes pětačtyřicet let, existuje recept na šťastné manželství?
Nůše lásky a nůše tolerance. A tu toleranci bych možná dala ještě na první místo. Tolerance, tolerance, a ještě jednou tolerance. Ono se to často říká, ale znamená to pochopení jeden pro druhého, pomoc jeden druhému. My jsme katolíci, takže jsme se brali v kostele a před oltářem si také slíbili věrnost až do smrti. Ona je ta věta hrozně svazující, příšerná, když si to promítnete, ale je to tak. Neznamená to, že odsuzuji lidi, co si neporozuměli a šli od sebe. Holt i to se stane. Ale před Pánembohem je to opravdu zavazující.
Většinu osobností do knihy nafotil Václav Nekvapil. Těšit se například můžete na Evu Hudečkovou, Vítězslava Vávru, Rolfa Hoppeho (král z filmu Tři oříšky pro Popelku), Mariana Labuda, Jaromíra Mayera, Kima Collinse, který byl na konci osmdesátých let hvězdou skupiny Kroky Františka Janečka, Jiřího Krytináře, Achillease Michailidise z legendárního tria Achill – Zachar – Bolek, duo Josef & Lucie, které zpívá jako Karel Gott a Iveta Bartošová, Ronyho Martona, Marcelu Královou, Ondřeje Suchého, Pavla Nohu, Gabrielu Vránovou či Vladimíra Brabce.
Autor: Miroslav Graclík
