Já na to mám

Sebevědomí. Sebejistota. Schopnost vážit si sebe sama. Ne každému je vrozená. Někomu ten fakt, že je zkrátka dobrý, musí dokázat až sám život.

Titulka pro: Já na to mám
Zobrazit fotografii v galerii

Částečně je sklon k sebejistotě nebo naopak k pochybování o vlastní hodnotě dán už geneticky. Svou roli hraje i období před narozením – to, jak se maminka cítí a jak psychicky prožívá těhotenství, má na budoucí sebedůvěru dítěte prokázaný vliv. A do třetice člověka formuje prostředí, v němž vyrůstá – zda je oceňován a uznáván, nebo naopak znevažován a podhodnocován. Zbytek už ale záleží jen a jen na nás – klíč k úspěchu zní: Chovat se sám k sobě jako k dobrému příteli! Jedenačtyřicetiletý pan Vladimír neměl „startovní čáru“ umístěnou zrovna nejlépe – nicméně právě on dokládá, že i tak lze „zvítězit“.

Třicetiletá paní Klára je zase důkazem toho, že propadnout mindráku může i ten, jehož počáteční podmínky byly lepší. Naučit se vnímat a využívat svoje klady a pod zápory se nehroutit není snadné, ale vždycky je to možné. A jak vyplývá z obou našich příběhů, cest vedoucích k tomuto umění je víc než dost.

Maminka ví, co je nejlepší
Matka otci často předhazovala, že se „zahrabal“ v okresním archivu a málo vydělává. Zpočátku ho i přemlouvala, aby práci, kterou miloval, opustil a šel dělat něco výnosnějšího, ale pak to vzdala a jen si na něm vylévala zlost. Když jsem se měl já rozhodovat, kam po základní škole, navrhoval táta zemědělku. Učil jsem se docela dobře, bavila mě hlavně zvířata – nebýt matky, měli bychom doma celou Noemovu archu. Bohužel, poslední slovo měla nejen ve výběru domácího zvířectva, ale i mého budoucího povolání. „Ty ses zbláznil!“ obořila se na otce tónem, který nenechával prostor pro diskuzi. „Bude někde kydat hnůj, ne? Brácha ho protlačí na automechanika. Víš, jaký je tam nával? Z Vládi nesmí být takový ubožák jako z tebe! Musí umět vydělat prachy. A komu se sypou, komu každý rád strčí něco do kapsy? Opravovat auta je dneska terno!“ Otec jako vždy nic nenamítal, se mnou se matka vůbec nebavila, a tak mi strýc opravdu zajistil rozjezd „kariéry“ automechanika.

Koncem osmdesátých let, kdy jsem dospíval, to byl sen nejednoho kluka. Ovšem ne můj. Auta mě vůbec nezajímala, pořádně jsem nechápal, o čem se kluci na učňáku baví, nenašel jsem mezi nimi kamarády. Zkrátka jiná krevní skupina. Ani extra šikovný jsem nebyl. Praxe jsem si protrpěl a představa, že do toho systému podvůdků, kšeftíků a měření nestejným metrem zapadnu i já, mě děsila.

Konečně svůj
A pak jsem se navíc nešťastně zamiloval. Vedle krásné holky, která studovala gympl, jsem si připadal jako totální pitomec. Myslel jsem si, že nad automechanikem by ohrnula nos, a tak jsem jí namluvil, že taky studuju gymnázium. Ona ovšem byla nejen krásná, ale i chytrá, a tak moji lež odhalila dřív, než si se mnou něco začala. Tenkrát jsem na tom byl psychicky tak špatně, že jsem dokonce uvažoval o sebevraždě.

Paradoxně mi pomohlo, že se naši rozvedli. Matka si našla přítele, který byl schopen ji lépe zaopatřit, ale naštěstí samou starostí o svou skvělou budoucnost tak trochu zapomněla starat se o tu moji. Když jsem měl říct, u koho budu žít, bez váhání jsem zvolil tátu. Učili jsme se spolu vařit, prát, žehlit… a taky vyjít s penězi, kterých jsme moc neměli. „Brzy už budu vydělávat, tati, neboj,“ uklidňoval jsem otce. On ale jen zavrtěl hlavou. „Vláďo, vždyť já vím, jak jsi tam nešťastný. Nech to být a zkus to na té zemědělce, hlavně abys měl maturitu.“ Zůstal jsem na něj koukat jako zjara. Vždycky jsem si myslel, že právě tohle by mě bavilo, ale teď, když jsem najednou měl možnost? Netroufal jsem si, nevěřil jsem, že bych na to měl…

Jenže otcovy oči se najednou rozzářily jakýmsi zvláštním světlem, které v nich míval kdysi – je to vidět na fotkách z jeho maturitního tabla i ze svatebního obřadu. Potom se z nich ten zářivý odraz naděje kamsi vytratil. Já ho na vlastní oči neviděl nikdy – až teď. A to mi dodalo sílu. Na zemědělku mě vzali, dokonce jsem patřil mezi nejlepší ve třídě, maturitu jsem taky zvládl, a tak přede mnou byla už jen výzva největší: veterina. A tak tátovi vděčím za nejlepší rozhodnutí svého života.

Žijeme s manželkou a dvěma dětmi na vesnici a já konečně zažívám pocit, že jsem k něčemu. Mám na starosti všechny krávy, koně i králíky v okolí, lidé si mě váží a neváhají dát mi to najevo. Všichni mě znají, vědí, že se na mě mohou obrátit třeba ve dvě v noci. Když jdu po vsi, s každým se pozdravím, poklábosím...

Ten pocit vzájemnosti a sounáležitosti miluju. Když se mi něco povede, třeba zachránit zvíře, nad kterým už všichni lámou hůl, zažívám pocity, které mi žádné peníze nenahradí. Vím, že jsem dobrý! Ano, dneska už se nestydím si to říct. Jsem dobrý a miluju svoji práci! Jen tak může být člověk opravdu šťastný.

Za hloupost se platí

Jako malá holka jsem byla šťastné a spokojené dítě, co rozhodně netrpí mindráky. Vypuklo to až v pubertě. Jak se mnou začaly cloumat hormony, zaměřila jsem veškerou pozornost na svou postavu. Stala se zdrojem mého šíleného trápení. Neustále jsem se porovnávala s modelkami z časopisů a sama sobě jsem se přímo hnusila. „Jen počkej, až se do tebe někdo zamiluje, budeš mu připadat jako miss,“ snažila se mě utěšit máma. Její slova na mě však působila právě opačně. A když jsem si uvědomila, že se má postava začíná čím dál víc podobat její, zaplavovaly mě takové komplexy, až se mi z toho chtělo málem umřít. Všechny ženské v naší rodině jsou totiž typické české „hruštičky“. Přes boky mnohem víc, než mají ty krasavice z plakátů, zato nahoře nic moc…

Mámě se – prý po porodu – prsa zvětšila aspoň trochu, takže měla slušné dvojky. Jenže mně bylo šestnáct a místo ňader jsem měla cosi, čemu se říká „lentilky pod kobercem“. A tak jsem se ze všech sil snažila svou „odpornou“ postavu změnit. Nejjednodušší mi připadalo shodit tuk kolem boků, ale chyba lávky! Cvičila jsem, držela drastické diety a výsledek? Ano, dolní obvod jsem snížila o dva centimetry, jenže zároveň ten horní o tři! A pak jsem se rozhodla: spasí mě jedině plastická operace, silikony… Bylo mi jasné, že naši mi to nikdy nedovolí, peníze mi nedají a před dovršením osmnácti let mi to stejně nikdo
neudělá! Co tedy? Trpělivě čekat a zároveň shánět brigády a usilovně šetřit! Ty tři roky – mezi mými šestnácti a devatenácti – jako bych skoro ani nežila. Dneska mě to hrozně mrzí – tak ráda bych vrátila čas zpátky a vychutnala to, o co jsem kvůli své hloupé posedlosti a nesmyslnému mindráku přišla.

Splněný sen
Táhlo mi na dvacet, když se můj sen konečně splnil a já se se svými implantáty hrdě nesla městem! Konečně jsem se sama sobě líbila – připadala jsem si jako sexbomba! Svět kolem mě však nereagoval, jak jsem si představovala. Že budou naši zuřit a šílet, s tím jsem počítala. Doufala jsem však, že šílet budou také kluci – ovšem nikoli zlostí, ale touhou po mně! To se kupodivu nedělo a já se už už znovu propadala do mindráků, když jsem se seznámila s Martinem. Až mnohem později mi řekl, že se mu líbil hlavně můj úsměv, kudrnaté vlasy a pihy kolem nosu. Moje ňadra číslo pět ho prý tenkrát spíš děsila,
ale zamiloval se do mě, a tak se s nimi prý „smířil“…

Smířil! Představte si to! Mě to stálo tři roky odříkání, všechny pracně naškudlené úspory, ne zrovna příjemnou operaci a on to vzal jako nutné zlo! V té době už jsem však mindráky netrpěla, byla jsem za Martina druhým rokem vdaná, cítila jsem se šťastná, tak co? Ale pak přišel ten nemilý den, kdy mi cosi začalo „prosakovat“ do podprsenky.

Štěstí je jinde
Uháněla jsem k lékaři a ukázalo se, že jde o zánět. Nejdříve se zdálo, že to nebude tak hrozné, jenže bylo… Bolesti,teploty, výtok… Antibiotika nezabírala. „Ty implantáty budou muset ven, paní Kláro,“ oznámil mi lékař. Následovala operace, po níž mi místo ňader zůstaly dva prázdné povislé váčky. Co bych byla dala za své někdejší „lentilky pod kobercem“! Co dělat... Nakonec jsem se s tím smířila, zvlášť když mě Martin nejen neopustil, jak jsem se obávala, ale fantasticky podržel. Vždyť prý vím, kvůli čemu si mě vybral. Jen trošku drsně poznamenal: „Za blbost se holt platí!“ Po narození naší dcery Klárinky se mi prsa naštěstí aspoň trošku vyplnila, ale kvůli předchozím vleklým zánětům jsem byla ochuzena o velikou maminkovskou radost – o možnost kojit. Za blbost se zkrátka vážně platí!

Text: Hana Primusová
Foto: iStock
Zdroj: Svět ženy 3 / 2012
29. 2. 2012

DISKUZE K ČLÁNKU

VLOŽIT PŘÍSPĚVEK
VSTOUPIT DO DISKUSE

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT

NAČÍST DALŠÍ

INZERCE

ŽHAVÉ DRBY

VÁNOCE

Holky, co plánujete na vánoce pro své chlapy? :) Docela bych ...

ŠICÍ STROJ JAKO DÁREK

Zdravím maminky, moje máma by si přála nový šicí stroj, ...

ŠICÍ STROJ

Poraďte jakou značku šicího stroje je nejlepší ...

DRBÁRNA

HORKÉ RADY

Bolest hlavy - migrény

Dobrý den, již pár let beru triptany na prevenci a ...

Domek

Dobrý den. Syn koupil hrubou stavbu a ma tam nějake ...

Bezbolestné trhání zubů

Dobrý den pane doktore, potřeboval bych spravit horní ...

PORADNA

© 2016, MeziŽenami.cz