Dnes pro vás máme druhý díl povídky od Annie D. Fox: Jak jsme to s prababičkou dokázaly.
Ti z vás, kteří první díl nečetli Jak jsme to s prababičkou dokázaly.
Druhý den jsem přišla ve smluvený čas a do spisů nahlédla. To, čím jsem listovala a co jsem se dovídala, bylo jako hrůzostrašný sen. Byl tam například vyfocený Andy v pyžamu, jehož spodní díl mu byl kousek nad kotníky a k tomu byl připojen dopis, který začínal těmito slovy.
„Obracím se na vás s prosbou o pomoc…“ V dopise stálo, že Andy musí chodit v malém pyžamu a za peníze na výživné si já jezdím na luxusní zahraniční dovolené. Pak tam byla fotka Andyho bílých ponožek, které byly celé zašedlé, a k nim byl opět přiložen dopis s žádostí o pomoc. Prý svému synovi nekoupím ponožky,nechávám ho chodit do školy ve špinavých a za peníze z výživného si kupuji drahé značkové kabelky.
Andy totiž v té době hrál závodně fotbal a páteční tréninky měli na černé škváře. Proto byly bílé ponožky po tréninku celé šedé. A podobných smyšlených kauz v té složce bylo celkem dvanáct. Všechno znělo tak věrohodně, že jsem se ani paní Vlasákové nedivila, že tomu hned uvěřila. Bylo mi jasné, že všechny dopisy psala Adele, kolik jí to jenom muselo stát energie a času?
Andy se vracel z Itálie druhý den. Paní Vlasáková mi sdělila, že je s Federikem domluvena, že Andyho doveze na výslech hned z letiště. Protože Andy o celé kauze a soudu nic nevěděl, požádala jsem paní Vlasákovou, aby mi dovolila promluvit s Andym krátce po příjezdu.
„Ne,“ zněla její rezolutní odpověď.
Přesto jsem na odbor druhý den přijela a čekala na chodbě. Po chvíli se objevil Federik a za ním Andy, přicházeli ke dveřím kanceláře, kde seděla paní Vlasáková. Viděla jsem vystrašený výraz v Andyho obličeji, a když procházel kolem mě, jenom jsem mu řekla.
„Andy, mluv pravdu.“
A jak jsem si později přečetla ve výpovědi Andyho, skutečně potvrdil, že neví o tom, že bych mu někdy bránila v kontaktu s italskou babičkou. Byl opravdu statečný.
Právě v těch dnech jsem byla již měsíc objednaná na terapii One brain k mé kamarádce, vyšlo to přesně na týden před soudem. V té terapii se pracuje s buněčnou pamětí a s emocí, která se zablokovala během dřívějšího traumatu.
Vyšly tyto indicie: moje prapraprababička v 18. století a emoce křivě obviněná. Žádné informace o své prababičce z té doby jsem nevěděla, a tak jsem si, jako již několikrát, sedla, terapeutka mě chytila za hlavu a po chvíli jsem opět viděla „film“.
Žena středně vysoké postavy s hnědýma očima, oblečená do hezkých šatů, přes které měla uvázanou bílou zástěru, krásné hnědé vlasy vyčesané pod připnutý bílý čepeček. Uklízela dům, oprašovala sošky, byla v jakési povznesené náladě a radovala se z čistoty. Ta čistota byla totiž to, co z ní vyzařovalo, a nejen čistota těla, ale i mysli a ducha.
Náhle do domu vtrhnou biřici, další obraz vidím, jak má ruce svázané před tělem, táhnou ji městem, klopýtá, padá, zase ji táhnou. Spousta kolemjdoucích lidí se zastavuje a křičí, pohazují kamením, nebo co jim přijde pod ruku.
„My jsme vždycky věděli, že se jenom přetvařuješ a že to na nás jenom hraješ. Tohle ti patří!“
Z těch lidí čišela radost z toho, co se jí děje, a jakési zadostiučinění za to, že se podle nich dělala lepší než oni. Byli spokojeni, že ji vidí trpět. Další obraz je v žaláři, v kobce, cítím naprosto jasně ten vlhký zápach hliněné podlahy a ponurost tmavých studených zdí. Prababička sedí schoulená na zemi, vlasy překrývající obličej má rozcuchané a špinavé, šaty potrhané a tělo podivně pokřivené, vnímám její utrpení.A úplně přesně vím, co prababičce běží hlavou.
Tak s tímhle světem jsem skončila. Je to finální rezignace. Konec. Tečka.
Pokračování příště.
Povídku najdete v knize Pohádky mého života. Více informací na www.pohadkymehozivota.cz.
Autor: Annie D. Fox
