Prázdná náruč

Když slýchám stesky zaměstnaných maminek, jak jim chybějí babičky, sevře se mi srdce. Můj problém je totiž opačný. Náruč mám otevřenou, ale vnoučata, která bych v ní ráda sevřela, chybějí.

Titulka pro: Prázdná náruč
Zobrazit fotografii v galerii

Já i Karel jsme se do důchodu docela těšili. A malovali si ho v těch nejlepších barvách. Mám štěstí, že jsem mohla prožít život s tím nejbáječnějším mužským na světě. Nikdy jsme se nehádali, s Karlem se vždycky dalo dohodnout, všechny problémy se řešily v klidu. Nebál se dát mi najevo, jak mě má rád, jak si váží mojí péče, a já se o něj starám s radostí. „Blani, víš, že už bych si docela dal...“ volává na mě zpoza rozevřených novin, zatímco já už mu na stolek stavím kouřící hrnek. „Kafe, já vím,“ odpovídám s ledovým klidem, „kdybys nebyl tak zabraný do té své ligy, všiml by sis, že už ho máš na stole.“ Pořádného turka: vrchovatá lžička kafe, dvě a půl kostky cukru a jedině do oblíbeného hrníčku. Kafe ode mě je prý nejlepší na světě, nikdo jiný ho líp neudělá. A tak to máme se vším, prostě si vyhovujeme – užíváme si svoje rituály a je nám dobře. Jediné, čeho jsem se bála, abychom se důchodu dožili ve zdraví a spolu. A s naším Brumlou, huňatým leonbergrem.

Spadne jablko od stromu?
Snad proto, že jsem byla odjakživa v manželství tak spokojená, neuměla jsem si připustit, že by to moje děti měly mít jinak. Tak nějak samozřejmě jsem si představovala, že se šťastně ožení a budou mít děti. Oba synové přece odmalička museli vnímat, jak se máme rádi, jaká je doma pohoda, myslela jsem, že v nás mají ideální vzor a budou se snažit zařídit si to v životě podobně: Hodná máma, která uvaří, co jim na očích vidí, a vyžehlí všechny tepláky i průšvihy, táta, který s nimi běhá po hřišti a naučí je hlavičkovat i spravit starou škodovku. Doufala jsem, že totéž budeme moct dát i jejich dětem, vnoučatům. A navrch ještě čas, kterého nemají rodiče nikdy dost.

Čekání na vnoučata
Hlavně se zdržet těch otravných maminkovských řečí, kdy už se konečně ožení, opakovala jsem si donekonečna, když už se mladšímu synovi blížila třicítka a starší měl Kristova léta dávno za sebou. Nebudu se jim přece plést do života, ožení se stejně, až budou sami chtít, na mě se těžko budou ohlížet. Petr mi ovšem moc nadějí nedával. Aby si nějaké ženské vůbec všiml, musela by se mu naklonovat ve zkumavce. Do ničeho jiného totiž nekoukal. Po vysoké se zavřel v chemické laboratoři a ven vycházel pomalu jen tehdy, když se tam malovalo. To mladší Pavlík na tom byl, co se něžného pohlaví týče, přece jen líp. Jeho „dětským“ pokojem se mihlo pár dívenek a později i mladých dam, ale vždycky jen v předsíni píply: „Dobrý den,“ a rychle mizely za oplakátovanými dveřmi. A pak ze sebe nezvykle nervózní Pavlík, „tohle je Marcela.“ Po seznamovacím potřásání rukou z něj ještě vylezlo, že se dohodli, že Pavel bude bydlet u ní. Později se navíc ukázalo, že tam nebydlí sami dva, že tam jsou tři. Třetím do party byl Marcelin syn Matěj. Nevím proč, ale Pavel ho dost dlouho zapíral. Dostal se tak do poměrně kuriózních situací.

Cizí, ale náš
„Co to máš na triku, prosím tě? To se neumíš najíst, aniž by každý poznal, cos měl k svačině?“ znechuceně jsem komentovala triko zjevně pocákané od jogurtu. Jindy přišel na návštěvu s bundou celou zválenou a posetou stébly trávy. Jen jsem si pomyslela něco o tom, že to s tou vášní v přírodě nemusejí s Marcelou přehánět. Hůř šly vysvětlit
džíny počmárané fixou. Už jsem si začala myslet cosi o podivínech, kteří snad procházejí krizí středního věku, když se naštěstí Marcele v chodbě vysypala kabelka. A bylo nad slunce jasné, že jde o kabelku takzvanou „maminčí“. Kromě rtěnky, mobilu a voňavky z ní totiž vypadl hrozivě vypadající dinosaurus, tři autíčka, vlhčené kapesníčky na dětské tlapky a rozlízané lízátko. Ani jsem nečekala, až si svoje hračkářství zabalí zpět do tašky, a vyhrkla jsem: „Marcelo, vy máte dítě?“ Najednou mi došlo, že fleky od jogurtu si Pavel nezpůsobil vlastní nešikovností a že zválená bunda nebyla důsledkem vášnivého sexu v přírodě, ale dovádění s míčem a blbnutí s malým klukem. O fixách ani nemluvě. „Mami, my vám to chtěli říct,“ vzal si slovo Pavel, „ale nějak nebyla příležitost. Chtěli jsme vám ho přivést ukázat jako překvapení ke Dni dětí. Jako že by dostal dáreček – babičku a dědu. Je mu pět a jmenuje se Matěj.“ „Nezlobte se,“ vzpamatovala se konečně i Marcela, „nechtěla jsem ho před vámi schovávat. Ještě se moc neznáme, nevěděla jsem, jestli je vhodná chvíle.“ „No to se tedy zlobíme!“ vykřikla jsem, až Marcelka povyskočila. „To nám chcete říct, že už máme pár měsíců vnoučka, a nevíme o tom? To je ale... báječný! Koukejte ho co nejdřív přivést, žádný čekání na Den dětí.“ Matěj byl naprosto úžasný. Doufala jsem, že nějakého miminka si ještě užiju, zatím jsme si užívali předškoláčka.

Karel s ním hrál fotbal, na zahradě jsme udělali pískoviště, koupili domeček, houpačku, kolo... Brumla, třikrát větší než Matýsek, si od něj nechal všechno líbit. Když ho svýma maličkatýma ručkama objal kolem huňatého krku a zabořil mu obličej do kožichu, i když se snažil udělat si z něj jezdeckého koně. Náš život byl najednou tak barevný, pestrý, měli jsme se na co těšit. Matěj u nás často zůstával i přes celý víkend. Jeho vlastní táta o něm snad ani nevěděl, a pokud ano, nijak se k němu neznal. Máťa byl dosud zvyklý jen na mámu, a tak se s radostí začlenil do naší „rodinné smečky“.

Výprodej hraček a citů
Jak nám ale rychle vpadl do života, stejně rychle z něj zmizel. Pavel s Marcelou se rozešli. Konec. Aniž bychom to tušili, jednoho dne prostě Matýsek přišel naposledy. Netušil to ani on, byl stejně šťastný a veselý jako vždycky. Pak už jsme ho nikdy neviděli. Marcela mu ani nesbalila hračky. Všechno zůstalo na svém místě – autíčka, míč, houpačka, pískoviště... Jen Matěj chyběl. Chyběl nám hrozně. A Brumlovi taky. Říct to neuměl, ale já to na něm poznala. Na zahradu jsem se nemohla ani podívat, pořád jsem tam Matýska viděla běhat a nemohla jsem uvěřit tomu, že nám všem zmizel ze života. Připadalo mi to hrozně nespravedlivé, raději jsem ani nemyslela na to, jak to vnímá on. Určitě nás měl rád. Jak má tak malá hlavička pochopit, že najednou nejsme? A přitom my jsme! Jsme tu pro něj pořád, ale už ho nesmíme vidět. Proč vlastně? Protože jsme pro něj cizí lidi a nemáme na něj žádný nárok. Jeho táta by na něj třeba nárok měl, ale nemá zájem. A my, kteří bychom pro něj udělali první poslední, jsme ze hry. Nevzala mu ani jeho nejoblíbenější bagr!

Druhá šance
Nicméně život jde dál, místo houpačky jsem zasadila rododendron a Pavel sbalil celý dětský pokojíček do čtyř krabic a nadělal spoustu radosti v místním azylovém domě. Chvíli se toulal po světě a užíval si kamarádů, než to zas přišlo: „Mami, tati, tohle je Renata.“ Raději jsem jí při první příležitosti mrkla do kabelky, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by před námi někoho schovávala. Snad jen vášeň pro lehké cigarety a mentolové bonbony. Těch měla v kabelce hned tři balení. Byla svobodná, bezdětná, šikovná realitní makléřka. Sehnat byt pro ni nebyl problém, a tak se Pavel zakrátko zase stěhoval. Vypadalo to, že už bude všechno, jak má být. Renata byla na můj vkus sice trochu ambiciózní, ale zdálo se, že jim to s Pavlem klape.

Došlo i na svatební zvony, nevěsta byla krásná, Pavel pyšný a my s Karlem naměkko. Když jsem viděla, jak je Renata vytížená, ani mě nenapadlo, že by taky pomýšlela na miminko. Ale i toho jsem se dočkala. A ne jednoho, mladí měli krátce po sobě Tadeáše a Stelu. Naše životní štěstí se zdálo být dokonalé. Zahrada zase ožila dětmi, oba s Karlem jsme ještě měli dost sil a energie, abychom se jim mohli věnovat. Příležitostí jsme měli víc než dost. Renata se brzy vrátila do práce. Chůvu jsem jí rozmluvila, zvládnu se přece o děti postarat sama. „Dědo, prosím, postavíme si domeček na stromě,“ žadonil Tadík. „Babi, ušiješ Miušce šaty na ples?“ prosila Stelinka. Pořád další a další úkoly, jeden radostnější než druhý. Jeden den výlet do zoo, pak zase na rozhlednu (děti nevěřily, že ty schody s dědou vyšlápneme), ale i odvoz do školky, ze školky, pak s Tadíkem na kroužky. Všechno jsme s Karlem zvládali, a moc rádi. Renata dělala kariéru, Pavel se za námi obvykle po práci zastavil, ale děti si brávali většinou jen na víkend. Přišlo mi to normální. Když můžeme, pomůžeme. Máme přece tolik času, tak se budeme vnoučatům věnovat, jak jen to jde. Ještě nás to naštěstí ani trochu nezmáhá. Něco ale nebylo tak úplně v pořádku.

Kde je doma?
„Babi, už bude pátek?“ ptávala se Stelinka. Bohužel ne proto, že by se nemohla dočkat mámy s tátou, bylo vidět, že chce víkend spíš oddálit. Ani Tadeáš neodjížděl zrovna s nadšením. „Tadeášku, co jste vůbec dělali o víkendu?“ snažila jsem se z něj vytáhnout. „Normálně, babi, koukal jsem na televizi, hrál na počítači Formuli, pak na Nintendu, v neděli jsme se šli najíst do mekáče.“ „A venku jste nebyli? Bylo krásně.“ „Jenom chvíli s tátou, když jsme šli nakoupit. Táta byl otrávený, že musí vařit. Máma totiž měla hrozně práce. Pořád seděla u notebooku a nesměli jsme ji rušit. Stelinka to pěkně schytala, když jí šla ukázat obrázek, co nakreslila. Máma se hrozně rozčílila, že takhle se do toho
ňuroku nedostaneme.“ „Do čeho?“ nechápala jsem. „Já nevím, do ňuroku. To je nějaký město. Hrozně daleko. V Americe. Za velikým mořem. Je to tam moc krásný. Jsou tam velký domy a spousta obchodů a hraček a obrovský mekáče. Ale když budeme maminku rušit, tak ten projekt nenatáhne nebo nedotáhne... nebo tak nějak, a nic z toho neuvidíme. Tak já ji radši neruším, ale Stelinka to nemůže vydržet. Pořád za ní s něčím běhá.“

Zaoceánská babička
Z Tadíkova monologu mě trochu mrazilo, a tak jsem hned vytočila Pavlovo číslo. „Neblbni, mami,“ zlehčoval moje obavy, „zatím se nic neděje. Renča jenom připravuje nějaký realitní projekt pro newyorskou pobočku. Kdyby jí to vyšlo, tak tam možná na nějaký čas odjedeme. Ale to je asi stejně pravděpodobný, jako že náš starej Brumla porodí štěňata. Dere se tam o to spousta lidí. Pochybuju, že zrovna Renata zaboduje.“ Trochu mě, pravda, uklidnil, ale bohužel ne nadlouho. Renata byla zjevně schopnější nebo měla ostřejší lokty, než si její manžel myslel. Ten New York jí totiž dali. A nám začaly plačtivé časy. Bulela jsem já, ale bulely i děti. Tadeáš hned poté, co mu rodiče vysvětlili, že to s jeho představami o Americe nebude tak jednoduché. S děsem a slzami v očích se mi vrhnul kolem krku: „Babi, já myslel, že budeme pořád spolu a do Ameriky pojedeme vždycky jen na víkend jako teď na Vinohrady. Ale táta říkal, že to je moc daleko, že tam budeme pořád. Celý tý...tý... týden,“ vyrážel hlásky mezi vzlyky, které mi rvaly srdce. Jak mám utěšit to nejcennější, co na světě mám, když se sama musím držet, abych se nezhroutila. „Já vás s dědou mám nejradši na celým světě, já bez vás nechci být. A bez Brumly. Já vás chci vzít s sebou!“ „To nejde, zlatíčko, je mi to moc líto, ale nejde to,“ hladila jsem ho po hlavičce a bolestí nemohla skoro mluvit. „Já tam s nima nechci. Nemám je rád. Mám rád tebe. A dědu. Nechci velký domy ani mekáče, ani nic jinýho. Já chci být tady a hrát s dědou fotbal!“

„Vždyť nejedete na jinou planetu,“ utěšovala jsem Tadíka i sebe, „budeme si volat, dokonce si můžeme povídat přes počítač. Uvidím tě na obrazovce a ty mě a dědu a Brumlu...“ „Ale po zahradě se tu neproběhnu. A nebudu tě moct pomazlit...“ Musela jsem pryč. Vybrečet se, aby to děti neviděly. Ještěže Stelinka si to ve svém věku ještě neuvědomovala. Dvojitou dávku dětského zoufalství bych už zaručeně nesnesla. Poslouchala anglické písničky z cédéčka, co jí maminka pořídila, a hladila Brumlu po hřbetě.

Monitor nám pusu nedá
Tak jsme tu zase zůstali sami se svým psem. Renata už s Pavlem dávno nežije. V New Yorku si hned našla jinou práci a potom i jiného muže. Děti jsme viděli v den odjezdu na letišti a pak až po dvou letech. Není to sice na jiné planetě, ale stejně dřív nepřijeli. Chtěli jsme si na letenku našetřit sami, ovšem nikdo nás nezval. Kdykoli jsme se zmínili o tom, že bychom přijeli, nehodilo se to. Snad příště. Hovory přes skype nepočítám. Dívat se na trhané záběry někoho, koho nemůžu obejmout, pohladit ani mu dát pusu, to mě ničilo. Brečelo vždy aspoň jedno z dětí, já si to nechala až na potom, když přestala blikat kamera. Pavel do Evropy taky nejezdí. Prý se tam uchytil, ale myslím, že na tom moc dobře není. Ovšem je to jeho volba. Mně nikdo možnost volby nedal. Babičky do toho prostě nemají co mluvit. Bohužel.

Komentář odborníka
 

 Lenka Černá
Lenka Černá

Lenka Černá, kouč v oblasti mezilidských vztahů, http://www.life-clinic.cz

Vztahy v rodině jsou v našem životě důležité a také mnohdy velice citlivé. Mohou být na jednu stranu zdrojem pozitivních emocí, ale bohužel také těch negativních. Čtenářka se upnula k určité představě dokonalé rodiny, avšak neuvědomila si, že to nezáleží pouze na ní a že ona není rodič, který o štěstí dětí rozhoduje. Jaké si tedy vzít poučení z tohoto příběhu? Každý z nás je svobodný člověk a má nárok na to měnit život svůj a také život vlastních dětí. Je skvělé, pokud k tomu využívá vztahové inteligence a vytváří i přes svou svobodnou vůli synergii s blízkými. A tak pokud se syn čtenářky rozhodl změnit svůj život, měl na to nárok. A pokud svoji mámu za celé dva roky do ciziny nepozval, pokládala bych si otázku proč. Skutečně neudělala čtenářka nějakou chybu ve vztahu k synovi, když ji nechce dva roky vidět? A proč se svého syna otevřeně nezeptá? V současné situaci bych jí doporučila více se soustředit na sebe a vytvořit si vlastní životní styl, užívat si koníčky a přátele. I když je máme sebevíc rádi, nemůžeme se fixovat pouze na své blízké, protože nám potom hrozí, že se bez nich neobejdeme a náš svět zůstane prázdný. Měli bychom i přes lásku k druhým mít sebe na prvním místě a nebýt na druhých emočně závislí. A nezáleží na tom, jestli jde o partnera, děti nebo vnoučata.

Text: Jana Žáčková / Foto: iStock,

Zdroj: Svět ženy číslo 6 / 2011. Právě na novinových stáncích.

6. 6. 2011

 

DISKUZE K ČLÁNKU

VLOŽIT PŘÍSPĚVEK
VSTOUPIT DO DISKUSE

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT

Titulka pro: Doba ledová komiks

Doba ledová komiks

Nové příběhy oblíbené bláznivé party vstoupily do našich kin pod názvem „Doba ledová: Mamutí drcnutí“...

Titulka pro: Proč milujeme filmové hrdiny

Proč milujeme filmové hrdiny

Sledujete zamilovaný film a vedle funí u večeře vaše drahá polovička. Což o to, život...

Titulka pro: Znáte soutěž o malé psí hrdiny? I váš pejsek může být jedním z nich.

Znáte soutěž o malé psí hrdiny? I váš pejsek může být jedním z nich.

Soutěž Malý velký hrdina, jejímž jsme mediálním partnerem, má za sebou první měsíc své existence....

Titulka pro: Příběhy pejsků ze soutěže Můj malý velký hrdina vás chytí u srdce i rozesmějí!

Příběhy pejsků ze soutěže Můj malý velký hrdina vás chytí u srdce i rozesmějí!

Soutěž Můj malý velký hrdina probíhá pátý měsíc a za tu dobu přilákala k registraci...

Titulka pro: Rumcajs

Rumcajs

Snad všichni známe pohádkové příběhy o loupežníku Rumcajsovi. Děti je dobře znají také z televize.

Titulka pro: Audioknihy pro děti

Audioknihy pro děti

Skvělým tipem na vánoční dárky pro děti jsou audioknihy. Nestárnoucí příběhy jsou přizpůsobeny dětem tak,...

NAČÍST DALŠÍ

INZERCE

inzerce

ŽHAVÉ DRBY

OPAKUJÍCÍ SE ZÁNĚT MOČOVÝCH CEST

Prosím poraďte co pomáhá na vracející se záněty ...

DOBRÁ OPTIKA

Dobrý den, poradíte kam zajít vybrat nové brýle a kde mi ...

PRODLOUŽENÍ VLASŮ

Má někdo zkušenost s prodlužováním vlasů? Prosím o tip.

DRBÁRNA

HORKÉ RADY

Bolest hlavy - migrény

Dobrý den, již pár let beru triptany na prevenci a ...

Domek

Dobrý den. Syn koupil hrubou stavbu a ma tam nějake ...

Bezbolestné trhání zubů

Dobrý den pane doktore, potřeboval bych spravit horní ...

PORADNA

© 2016, MeziŽenami.cz