Jsem taková, jaká jsem. Všichni jsme takoví. Jenže já nejsem sama se sebou spokojená. Vůbec. Moje tělo je mým nepřítelem už od dob dospívání. Nelíbí se mi a chtěla bych vypadat jinak, být štíhlejší, hezčí. A nedokážu se zbavit pocitu, že jsem – tlustá.
Otravný zadek
Jako malá jsem byla ostříhaná na kluka, lezla po stromech a dělala atletiku. Prostě jsem byla sportovní typ. Ale už asi ve dvanácti letech mi začaly růst prsa a s nimi i zadek. A to se mi vůbec nelíbilo. Když na mě jednou houknul v jídelně starší kluk: „Máš hezkej zadek, úplně k nakousnutí,“ tak místo abych byla polichocena mě to naštvalo.
Zadek. Slovo, které mě pronásledovalo celé léto, když jsem poprvé zaznamenala, že se nevejdu do svých oblíbených kraťasů. Máma to sváděla na „růstové období“, ale já jsem cítila jenom hanbu. A prsa? Rostla mi tak rychle, že jsem si připadala jako karikatura sebe samé. Holky mi říkaly, že mi závidí a já jsem je (holky i prsa) nenáviděla.
Padesát pět kilo je moc!
Bylo mi šestnáct let, chodila jsem na gymnázium, měřila jen 160 cm a vážila 55 kilo. A připadala jsem si tlustá. Hlavně mě štval ten můj zadek. Všichni nosili džíny, i já, samozřejmě, ale když jsem si je oblíkla, tak jsem viděla jen ten svůj – zadek. Místo toho, abych na sobě hledala klady, viděla jsem jen zápory. Jednak jsem nevyrostla, a ještě k tomu mi horní část mého těla připadala nějaká krátká…
Když přišla móda džín a sukní bokovek, byla jsem v sedmém nebi. Hned se mi zdálo, že vypadám líp. Ale stejně jsem pořád řešila, že bych chtěla zhubnout. S kamarádkami jsme hledaly nové a nové způsoby, jak nějaké to kilo shodit. „Objevila jsem skvělou dietu,“ kasala se Evelýna a já ji hned musela vyzkoušet (tu dietu). Spadlo ze mě kilo, jenže za pár dní bylo zpátky.
Nechci se na sebe dívat
Pamatuji si na moment, kdy jsem ležela ve vaně a podívala se na svoje stehna. „Kristovanoho, jsou jako sloupy!“ zděsila jsem se a další moje fobie byla na světě. „Copak se můžu ukázat v plavkách?“ zoufala jsem si a brzy na to se mě zeptal Michal, můj tehdejší kluk: „Ty máš něco s nohama?“ „Nic… jenom… jsem bledá,“ když jsem si zakrývala stehna ručníkem. Ve skutečnosti jsem si předtím hodinu vybírala plavky, které by schovaly všechno. Takové ovšem neexistovaly.
Pár let na to už jsem měla vážnou známost, tedy i sex.
„Proč se přikrýváš peřinou, když se milujeme?“ optal se mě onen muž jednou, tiše, v temnotě ložnice. „Protože se na sebe nechci dívat,“ odpověděla jsem a myslela jsem tím… ani ty se nedívej. Asi jsem ho tím otrávila, protože se se mnou rozešel. Ten další taky, i ten po něm. Nedivím se jim, netrvalo dlouho a zjistili, že jsem posedlá svojí nedokonalostí a neměli v úmyslu poslouchat řeči o tom, že „jsem tlustá“.
Pomerančová kůže
Je mi třicet, mám byt, kočku a permanentní pocit viny. Za každé jídlo, za každé kilo, za každý pohled do výlohy, kdy v odrazu zahlédnu vlastní siluetu. Každé ráno se vážím – jo a už nemám 55 kilo, ale o pět víc. Pro mě je to tragédie. Prohlížím se v zrcadle a vidím samé nedostatky: Prsa malá, bradavky velké, pas mi pomalu mizí (nikdy jsem ho neměla) a o zadku snad radši ani mluvit nebudu.
Věčně držím diety. Cvičím. Běhám. „Měla bys být na sebe hrdá,“ tvrdí mi kolegyně z práce, která váží padesát kilo a mučit jako já se vůbec nemusí. „Jsem,“ lžu a hned nato doma u zrcadla objevím pomerančovou kůži na stehnech. Na těch, co jsou jako sloupy. A teď ještě hnusné sloupy!
Jak se mám mít ráda?
Je to věčný boj, který asi nikdy neskončí. Můj boj. Vím, že bych si měla hýčkat to, co je na mně hezké, pleť, vlasy i to, a prodat právě to a nevykládat nikomu, že se mi nelíbí můj zadek. Místo toho se pořád dokola vážím a svoje tělo doslova nenávidím. Proč právě já nejsem taková, jaká bych chtěla být? Proč nejsem dokonalá?
Jak to vidí koučka Hana Adamíková:
Trápí-li vás nespokojenost s tělem, zkuste kritiku nahradit vděčností. Ať je vaše tělo jakékoliv, zaslouží si úctu a vděčnost za to, že díky němu se můžeme hýbat, prožívat požitek a radost a také cítit emoce. To máme základní rovinu přístupu. Pak nastupuje druhá rovina přístupu, kterou není nic jiného, než odpověď na otázku: „Jak se ke svému tělu chováte?“
Pečujete o něj jako o luxusní nástroj, nebo na něm šetříte a odbýváte ho? Není totiž jedno, co do svého těla dáváte. Zaslouží si opravdu tu nejlepší výživu, nutričně hodnotnou stravu, a ne mučení dietami, pravidelný pohyb a dostatek spánku. Máte-li tyto dvě roviny zvládnuty, pak přichází na řadu práce s psychikou. Pokud jde o ni, úplně prvním krokem je sebepřijetí tady a teď v takovém těle, jaké máte nyní. Mějte ráda sama sebe. Láska je totiž vynikající hybná síla. Podaří-li se vám na ni naladit a vzít si k srdci i výše zmíněné rady, váš vztah k vašemu tělu se, věřte mi, změní. A benefitem bude pak i proměna na fyzické úrovni.
Hana Adamíková je koučka, mentorka, lektorka i spisovatelka. Věnuje se osobnímu rozvoji, tématům sebedůvěry, vnitřního klidu a partnerských vztahů. Pro ženy napsala knihu Uzdravte své sebevědomí, která by vám mohla pomoci žít naplněný život podle vašich představ. A kapitola 4 se věnuje přímo tématu, o kterém je řeč.
Připravila: Věra Hájková
