Odešel před pár minutami.
Za přísně uzavřeným oknem potemnělého nemocničního pokoje mohu jen tušit čerstvý vlahý vzduch, co po teplém podvečerním dešti, bývá. Ještě před chvilkou neposedné kapky krátké průtrže mračen, jedna za druhou, rytmicky narážely na zaprášené okenní tabule, a s tichým plesknutím tu nadobro ukončily svou kratičkou misi.
Zbyly po nich jen legračně klikaté pěšinky uprostřed skleněného území nikoho. I ty však časem vyblednou a díky nánosu všudypřítomného pouličního prachu, dočista zmizí ze světa. Aniž by někomu chyběly, aniž by si kdokoli všiml, že tady byly.
Je mi smutno. V duchu si pořád dokola přehrávám to setkání.
Přivedla ho sestřička, co má dnes odpoledne službu. Bez klepání, bez varování. Prudce otevřela dveře a baculatou rukou, připomínající obrovskou masitou housenku, ho trochu netrpělivě postrčila do dveří.
„Máte jen chvíli, než bude večeře!“ zaburácela ještě a překvapivě rychle zase zmizela kamsi do hlubin temných nemocničních chodeb.
Stál tam. Nejistý, rozpačitý. Světle modré tričko napůl promočené nenadálou letní sprchou, rozcuchané vlasy legračně nalepené na opálené čelo. V ruce žlutou růži a částečně provinilý výraz ve stále trochu chlapecké tváři. Na okamžik se mi sevřelo srdce a já měla pocit, že nic z toho, co jsem během posledních dnů prožila, není pravda.
Jen na kratičký okamžik. Mizivou chvíli. Než jsem opět ucítila tu omezující tíhu nemilosrdné přítomnosti.
„Já…“ začal. „Nevěděl jsem, co s tebou je. Zkoušel jsem volat, ale telefon byl nedostupný. Psal jsem ti, ale odpověď nepřišla.“
Polkla jsem naprázdno. Od koho se tedy dozvěděl, kde jsem…?
Váhavým krokem přistoupil blíž. Jak hrozně asi vypadám, napadlo mě, když si přisunul zažloutlou plastovou židli na otlučený roh mé postele.
„Prý jsi málem umřela,“ zašeptal a rychle uhnul pohledem. Jako by se bál ukázat sebeodhalující emoce, ať už byly jakékoli. Svůj strach, nepříjemné napětí, obavu o sebe sama či snad starost o mě, neohrabaně maskoval bezduchým výrazem při zkoumání bílé nemocniční přikrývky.
Sledovala jsem jeho rozpaky. Byl roztomilý a směšný zároveň. Povadlou růži stále žmoulal mezi prsty a vůbec nezaznamenal, že jí během těch několika krátkých okamžiků už stihl polámat dva lístky. Jak symbolické, napadlo mě a s všudypřítomnou hořkostí ve vyschlých ústech jsem pocítila možná trochu bizarní sounáležitost s tou nebohou květinou. Stejně jako ji, také mě, Marek ‚žmoulal mezi prsty‘ tak dlouho, až jsem málem překročila onu pomyslnou hranici mezi životem a smrtí.
„Asi ano…“ zareagovala jsem. „Měla jsem moc prima sny,“ snažila jsem se trochu odlehčit situaci. S nepatrnou nadějí v očích a náznakem úsměvu v nervozitou spoutané tváři na mě pohlédl.
„A co se ti zdálo?“ zeptal se do prázdna, když se na matných okenních tabulkách znovu divoce roztančily rozdováděné dešťové kapky.
Neměla jsem sílu ani chuť vysvětlovat mu celou tu patálii. V několika strohých větách, a bez šance na jakékoli doplňující dotazy z jeho strany, jsem vylíčila události posledních dnů. Občas s krátkým přerušením, když jsem nebyla schopná zcela ovládnout vlastní dotěrné emoce. Přála jsem si neukázat jakékoli citové pohnutí, za každou cenu neprojevit svůj niterný smutek, nedílnou součást mé staronové osobnosti.
Vlastně bylo divné, že zase něco cítím, protože během několika posledních hodin zaplavila mou duši nemilosrdná prázdnota. Hluboké nic, temné nekonečno, ve kterém se teď často potuluji a marně se rozhlížím po rozsvícené lampě v okně svého domova.
„Je mi to líto, Leo…“ zašeptal. Pak se tiše zvedl a se zvadlou růží v ruce zase odešel.
Za zavřenými dveřmi slyším naříkat skřípající nemocniční vozík, k smrti unavený pod tíhou plastových táců, levného porcelánu a všudypřítomných lidských emocí.
Jak mu rozumím!
Také cítím nepřekonatelnou únavu. Bolavý stesk. Po životě, po radosti, po slunci. Po čerstvém vzduchu a lehkosti myšlenek.
Po Jaroslavovi, který se už dva dny neobjevil.
Poté, co jsem mu řekla pravdu.
Autor: Lea Raif
Foto: Freeimages
