Někdy máme pocit, že jsou věci, které prostě nikdy nezvládneme. Stačí ale málo a dostaneme se do situace, ve které se ukáže, co všechno v nás je.
To, co většina mých spolužaček měla do maturity za sebou, já nestihla. Kvůli tátovi, který mě hlídal. Nemluvím teď o první lásce ani o ztrátě panenství (některé věci se uhlídat nedají), ale o autoškole.
„Pořád někde trajdáš, a teď se ještě začneš ulejvat kvůli řidičáku. A maturovat za tebe bude kdo?“ zvedl obočí můj až příliš starostlivý otec.
„Ale tati, víš, že se učím. A kromě toho jsem plnoletá. Nemůžeš mi přece zakázat autoškolu,“zkusila jsem to.
„Ne, to nemůžu. Ale můžu ti ji nezaplatit.“A tím bylo rozhodnuto: těch potřebných šest tisíc bych tenkrát z kapesného a občasných brigád dohromady zkrátka nedala.
Těžko na cvičišti
Na řidičské kurzy došlo až o pár let později: ve třetím ročníku vysoké. Díky mamince. Na obálce pod stromečkem bylo jejím nezaměnitelný písmem napsáno: AUTOŠKOLA. Bohužel v ní nebyl řidičák, ale peníze.
Instuktor autoškoly pan Bajer byl sympaťák: to mi bylo jasné hned od první minuty. Tak to bude v pohodě, říkala jsem si v duchu. Měl pochopení i suchý humor, který mám ráda. Naneštěstí jen do chvíle, kdy sedl Za volant. V ten okamžik se proměnil ve štěkajícího drezéra. „Řadicí páka není vařečka, paní kolegyně,“stíral mě hlasitěji, než musel. „Brzzzděte! Chcete nás zmrzačit?“
Jednou jsem to už nevydržela: zastavila jsem a řekla mu, ať na mě laskavě nezvyšuje hlas. Je tu od toho, aby mě něco naučil a ne aby mě peskoval jako malou holku. Kdyby měl alespoň trochu empatie, pokud ovšem ví, co tohle cizí slovo vůbec znamená, muselo by mu přece být jasné, že tímhle přístupem mě ještě
víc znervózní, budu dělat víc chyb a on bude muset víc křičet. Snad by se i omluvil, kdyby se za námi neozvalo troubení a naštvaný pán nehrozil od volantu. Do konce hodiny byl pan Bajer jako beránek – ale příště se zase vrátil ke svým obvyklým způsobům. A já ke své nervozitě, která mě zachvacovala už večer před autoškolním dnem. Žaludek na vodě, podrážděnost a usínání na několikátý pokus, to byly signály, které všem okolo dávaly jasně najevo jediné: zítra usedám za volant.
Pozor, jedu! Nebo ne?
Samotnou mě překvapilo, že jsem zkoušky udělala napoprvé. Bajer byl jako z medu, zkušební komisař se usmíval a já si jela pro svůj „vůdčí list“.
Když jsem ho přinesla domů, jeli jsme to s Tomem oslavit. Posadil mě za volant své letité, ale dokonale udržované audiny a zavelel: „Dneska řídíš ty.“
Tomáš je ten nejhodnější chlapík, kterého znám. Má pochopení, nedovede se pohádat, a dokonce se – jak jsem později zjistila – neštítí ani domácích prací. Zkrátka pro společný život samé úžasné vlastnosti. Jenom za volantem se bohužel mění v uzlíček nervů.
Když na mě potřetí zasyčel „Brzzzdi! Na nové auto nemáme,“ poslechla jsem: zastavila u chodníku a přesedla tam, kde jsem doteď byla zvyklá. Nebudu si kvůli točení volantem ničit pohodový vztah.
Tomáš, najednou mnohem klidnější, sedl za volant a výlet konečně začal.
Od té doby jsem se na silnici dívala už jen ze sedadla spolujezdce.
Úlohy rodinného řidiče se tak nějak samozřejmě ujal Tomáš. Naštěstí mu to vůbec nebylo proti srsti a ochotně taxikařil, kam jsem si zamanula. Odvezl mě na nákup (přitom obchody nesnášel a vždycky celou dobu čekal v autě s knížkou na volantu), na dovolenou, když bylo potřeba zajet s Toníkem nebo později s Tobiáškem k doktorovi, vzal si v laboratoři půlden volna. A když před pár lety umřel tatínek, bez řečí nabídl
své služby i mámě, které už moc nesloužilo zdraví: stejně jsme se u ní každý týden zastavili. Neměla jsem zkrátka proč si stěžovat.
Zabydlela jsem se v roli neřídícího řidiče. Řidčák mám, stačí ho jen v případě potřeby oprášit. Když to přijde, tak to přijde, říkala jsem si občas. Přišlo.
Hrůza se sluchátkem v ruce
Bylo to letos na začátku léta. Počasí jak vymalované, a tak Tomáš ráno sebral kluky a vydali se k jeho rodičům a taky na zvířátka do Dvora Králové. Abych prý si aspoň v sobotu „odpočinula“. Mezi žehlením jsem vytočila maminčino číslo: mám tu čerstvé jahody a máma minule dělala výborný koláč. Třeba si ho kluci ještě rádi dají, až večer přijedou.
Telefon vyzváněl – a nikdo ho nezvedal. Mobil jakbysmet: dvanáctkrát, třináctkrát, dvacetkrát. Srdce mi bušilo jako o závod, ale snažila jsem se zachovat klid. No co: každý máme chvilky, kdy prostě nemůžeme zvednout sluchátko.
Za deset minut jsem to zkusila znova a za další čtvrthodinu zase: ale jako bych volala do prázdna. Kde jen může být? Proč to proboha nebere?
A pak mě to napadlo: Vždyť máma má ty nové prášky na srdce!
Teď už jsem se začala klepat zcela nekontrolovaně. Hlavou se mi začaly honit scény, které patří spíš do seriálů, kde se to hemží bílými plášti. Bledá maminka na podlaze. Slabé volání, které nedolehne k sousedům. Mělký dech a srdce tiché jako tikot hodin… Co seriály? Vybavovaly se mi i hrůzné příhody ze skutečného života: pan Kovář, který ležel kousek od telefonu a nemohl se pohnout. Když jeho manželka přišla z práce, bylo pozdě. Několikrát mu během dne volala, ale i když se nedovolala, nedonutilo ji to zasunout kartu do píchaček a vyrazit domů zkontrolovat situaci. Infarkt pana Macháčka – naštěstí bydlel v činžáku, sousedka slyšela ránu a nedalo jí to. Máma v činžáku nebydlí. Je v domě sama a přes velkou zahradu by neslyšel nikdo nic.
Kdo to zná, ví, že tihle strašáci se dají vyhnat jen jediným způsobem: nezbývá mi než tam zajet.
Ještě jeden kontrolní telefon. Samozřejmě zbytečný.
Osudové rozhodnutí
Z Vinoře do Klánovic je to autem možná dvacet minut. Hromadnou dopravou s víkendovým jízdním řádem – nebo pěšky – je to ovšem výlet na půl dne. Tomáše nemá cenu nervovat a dětem kazit výlet. Než by přijeli až ze Dvora. Navíc budou nejspíš právě na střeše toho legračního autobusu, co jezdí po safari. Těžko
to kvůli nim pan řidič otočí rovnou k východu a nechá si nadávat od dalších třiceti zvířatchtivých turistů.
Opakovala jsem si větu z nějakého filmu: „Když je někdo jediný, kdo něco může udělat, tak prostě musí.“ Dodala jsem si odvahy (nejraději bych panákem slivovice, ale vzhledem k tomu, na co jsem se chystala, by to nebyl nejlepší nápad) a vyhlédla z balkonu: naše stříbrná škodovka stála tam, kde měla.
Připravená na všechno. Tak jako já. Pospíchala jsem tak pomalu, že by i pan Bajer byl spokojen. V sobotu v poledne naštěstí většina Čechů nedrží volant, ale příbor. Když jsem se čtyřicítkou dořítila k cíli, skoro jsem nedýchala. Vběhla jsem do domu, maminka nikde, na volání nereagovala, koukala jsem se dokonce i pod postel. Zahrada, napadlo mě. Vzadu u záhonů jsem periferním viděním zaregistrovala zhroucenou postavu. Ani nevím, jak jsem se k ní dostala. Nohy mě nesly úplně automaticky, mozek vypnul. Máma ležela na kraji záhonu a hledala v bramborách mandelinku. Kecla jsem si na zem a hystericky se rozbrečela.
„Tady je, potvora!“ Nemyslela tím mě. S vítězoslavným výrazem svírala v prstech pruhovaného brouka. „Mrchy jedny, sbírám je co dvě hodiny. Všechno by mi sežraly. Já věděla, že tady pod tím listem ještě nějaká bude … Ahoj! Co bulíš? Jedeš si pro další jahody?“ přivítala mě. „To je dobře, ale příště napřed zavolej! Od čeho jsou mobily, ne?“
Některé věci se rodičům říkat nesmějí. Vydržela jsem je neříct, jen ten mobil jsem mamince vyndala z košíku s jahodami. Samozřejmě nastavený na vibrace. Zaujatá sbíráním těch protivných brouků si ani náhodou nemohla všimnout, že se jí někdo snaží dovolat.
Lekce s maminkou
Moje maminka není z těch, co se zbytečně diví. Nedivila se ani tomu, že je tu naše auto, a přitom chybí Tomáš coby náš osvědčený a jediný řidič.
„Když už jsi tu autem, mohla bys mě odvézt na nákup, co říkáš?“ navrhla. Jestliže jsem zvládla cestu sem, poradím si se vším. Posilněna adrenalinem a šťastná, že je máma v pořádku, jsem s ledovým klidem souhlasila. Ani mě nenapadlo, že sotva jsem si oddychla, že žije, vystavuji ji znova smrtelnému nebezpečí
– jízdě se mnou. Vyložila jsem věčně zakrámovaný kufr našeho auta, protože znám maminčino nakupování, a vyrazily jsme.
To červnové odpoledne jsem poznala skrytou tvář své mámy. Celoživotní stavařka se minula povoláním: měla být instruktorkou v autoškole. I když sama už auto dávno prodala, že jí za náklady na jeho provoz nestojí, teď jako by řídila za mě. Tak pevně, a přitom jemně mě vedla. A že to nebylo lehké.
„Ty, fiátku, stůj, my máme přednost,“pomáhala mi na křižovatce. „Jde ti to skvěle. Jenom nezapomeň
blinkr. Mně se to stávalo často,“ připomínala mi, jakoby mimochodem. A já, za normálních okolností alergická na dobře míněné rady, jsem řídila: beze strachu, beze spěchu a snad i bez ohrožování nevinných životů.
Některá tajemství nevydrží
Místo před naším domem, odkud jsem před čtyřmi hodinami se strachem vyjela, bylo pořád ještě prázdné. Rychle jsem běžela aspoň na chvíli si zdřímnout, než se ti mí kluci vrátí domů: nic jiného jsem nepotřebovala. Ještě než mě zmohl spánek, pevně jsem se rozhodla: Tomášovi ani muk. Bude to moje tajemství.
Vzbudilo mě zvonění. Napřed vzdálené, pak známé a nakonec ukončené Tomášovým:
„Prosím?“
Když domluvil, po špičkách přišel zkontrolovat, jestli ještě spím. Ve tváří měl starostlivý výraz.
„Měli bychom zajet za tvojí maminkou. Vůbec se mi nelíbí.“To mě probralo rychleji než ledová
sprcha. Co se zase děje?!
„Právě volala,“ pokračoval Tomáš, „mluvila úplně zmateně a z cesty. Víš, co říkala? Že si k ní máme přijet pro dětskou autosedačku! Taková blbost! Kde by se u ní asi vzala. Včera jsem ji sám uvazoval do auta…“
Některá tajemství mají holt krátký život. A snad je to tak dobře. Do centra si ještě netroufám – a nevím, jestli se vůbec někdy odvážím – ale do Klánovic klidně. Dokonce i s Tomášem na sedadle spolujezdce: z nervózního kluka dospěl v chlapa s nadhledem. Ale jezdit s mámou je pohoda, kterou si oba užíváme. A určitě i zasloužíme.
Text: Jana Žáčková
Foto: iStock
Zdroj: Svět ženy číslo 9 / 2011. Právě na novinových stáncích.
6. 9. 2011
