Není to tak dávno, co jsem měla možnost poslechnout si pár originálních písniček v podání ještě originálnější české kapely The Tap Tap.
Možná je znáte a další představování zmiňovaného hudebního tělesa není nutné. Ale třeba jste o těchto osobitých muzikantech, studentech převážně Jedličkova ústavu, dosud neslyšeli. A to je obrovská škoda!
Jednoznačně, nepopiratelně, definitivně.
Neotřelá skupina hudebně nadaných lidí a lidiček s mimořádným smyslem zejména pro černý humor vás totiž dostane. Překvapí, ohromí, možná i mírně šokuje. Donutí pohupovat se do rytmu, i když běžně netančíte, zanotovat si kousek nakažlivého refrénu, přestože obyčejně nezpíváte ani doma ve sprše. Předvede vám zkrátka nezaměnitelnou show, hodnou přívlastku ‚světová‘.
Co vám však jejich vystoupení nabídne především, je neotřesitelné nutkání zamyslet se. Nad životem a jeho pomíjivostí, nad trápením a jeho relativitou. Nad štěstím, nad láskou, nad přístupem k sobě i k ostatním.
Možná to zní trochu jako klišé, ale v souvislosti s The Tap Tap jde o natolik ryzí prohlášení, že o nějaké mělké frázi nemůže být ani řeč!
Když jsem se během zmiňovaného koncertu mačkala s ostatními (i na ostatní) v obrovském chumlu, budícím respekt, nemohla jsem si nepovšimnout té jedinečné atmosféry. Nešlo jen o běžné festivalové veselí, stupňující se pokročilostí hodiny a mírou vypitého alkoholu!
Ne.
Prostředí koncertu ovládalo neodolatelné přátelské klima a úsměv na probuzené tváři jste si byli ochotni vyměnit s kdekým. K tomu všemu jste si užívali vskutku parádní muziku a tak nějak přirozeně sympatizovali s těmi malými velkými lidmi na koncertním pódiu. Bez výjimky každý z posluchačů musel žasnout nad tím, co všechno je možné zahrát a zazpívat i přes mnohdy fatální životní omezení. Neskutečným způsobem vás dostala i mimořádná dávka smyslu pro netradiční humor a odzbrojující nadhled, s jakým členové kapely svůj – z pohledu zdravého člověka – krušný osud berou.
Postiženi (nejenom) muzikou
No považte sami – album s názvem ‚Noha na kolejích‘, podtitul ‚Jsme postiženi muzikou‘ nebo heslo ‚Sedíme si za svým‘ hovoří samy za sebe. Jde zkrátka o báječnou partu veselých lidí s neveselým údělem, kteří ovšem svedli naprosto famózním věc. Podařilo se jim dokázat světu (i sami sobě), že ať už se ocitnete v jakékoli situaci, je potřeba hledat ten nejpřijatelnější úhel pohledu. Namísto poloprázdné sklenice spatřit číši poloplnou a z nedostatku se snažit vybudovat přednost.
Hlavně neopouštět pódium
A i když to mnohdy vážně skřípe a vy máte pocit, že je čas opustit pódium, vydržet. Naplnit zakalenou mysl alespoň jedinou světlou myšlenkou, vpašovat do své vnitřní prázdnoty minimálně jedno malé světýlko. Soustředit se a rozvíjet své možnosti a příliš se nezabývat tím, čeho schopni nejste. Umět si vystřelit sami ze sebe a nelamentovat nad hloupostmi. Vlastně nelamentovat vůbec. Jít s hlavou vzpřímenou, a když zrovna chodit nemůžete, tak s tou vztyčenou hlavou jet. Nebo sedět. Na tom přeci už tolik nezáleží!
Autorka: Lea Raif
Foto: Pixabay
