Na sklonku roku 2021 jsem si řekla, že potřebuji jedinou věc v životě vypilovat k dokonalosti. Zpomalit tempo a naučit se odpočívat.
Do roku 2022 jsem opět vletěla jako uragán. Celý leden jsem řešila pracovní posuny a rozhodla se zase rozšířit portfolio aktivit. Opět jsem nabrala až děsivé tempo. Až! Najednou jsem se byla donucena zastavit. Už nevím, zda se mi to zdálo. Nebo jsem bděla. Měla jsem dojem, že se dívám na film, který běžel kolem mě.
Stála jsem uprostřed vichřice, která brala všechno, co nebylo přikované. Kolem hlavy mi vířil prach, všude okolo lítaly knihy, notebooky, telefony, lidi a psí boudy. Já nezúčastněně stála v té vřavě, oblečená do pyžama, s centimetrovými odrosty a sledovala tu apokalypsu. A bylo mi to jedno. Dostala jsem covid.
Na konci ledna mě vyřadil ze hry virus, který tady běhá už dva roky. Upřímně, nečekala jsem, že se mnou něco tak zamává. Z počátku jsem se mu nechtěla poddat. Všechno marný. Bez upozornění mi vstoupil do hlavy, kde mi Omikronci zevnitř bušili kladívky do spánků. Rozvibroval tělo na frekvenci, o níž jsem netušila, že je lidskými smysly vnímatelná, aby mě vzápětí uvrhl do bezvládného stavu. Dostala jsem stopku.
Už několik let se z 80 % stravuji ukázkově. Připravuji jídla, která udržují metabolismus ve špičkové kondici a těch 20 % si nechám na různé akce mimo běžný režim. V podstatě jsem „jen“ obrátila poměr a začala žít z 80 % rozumně s ohledem na zdraví.
Dovolím si říct, a mám to lékařsky ověřené, že můj metabolický věk zdaleka neodpovídá věku reálnému. Imunitu mám pevnou jako řemen, psychicky jsem vyrovnaná, fyzicky velmi aktivní. A stejně přišel zásah zvenčí, který mě opět upozornil na to, jak je život křehký a zdraví vzácné. Jak se můžeme stavět na hlavu a stejně si vesmír zamíchá kartami podle svého vlastního záměru.
Děkuji za zpomalení. Za zklidnění. Prostor pro rozmýšlení nebo spíš rozjímání. Dostatek času na skutečný odpočinek. Odložení nedůležitého a soustředění se na podstatné. Jak jsem tak ležela, a přemítala, všimla jsem si změny v rychlosti času. Běžně mám dny naplněné k prasknutí a čas letí jako splašený kůň. S covidem se po počáteční vichřici vše zklidnilo.
Bylo to velmi příjemné (přes všechny hnusné doprovodné covidové symptomy). Užila jsem si zastavení. Měla víc času pro sebe. A co je hlavní, dovolila jsem si zpomalit. Přestala jsem řešit, kudy se chci dál profesně ubírat. A to jsem to měla v lednu tak skvěle nalajnované. Uvědomila jsem si spoustu souvislostí a dala si za odměnu dostatek času, a hlavně klidu. S úlevou a pocitem, že mi nic neuteče, jsem vykročila směrem, který mi dává největší smysl.
Tím samozřejmě nechci říct, mějte covid, ten vás zklidní. Vůbec ne. Spíš dbejte na životosprávu a psychohygienu, abyste nebyly nuceně zpomalené zvenčí. Určujte si tempo života sami. Zdraví je totiž to jediné, co skutečně potřebujeme k životu.
Autor: mentální a výživový kouč Petra Krajčinovič
