Klimatizace hučí a ochlazuje vzduch. Chtěla bych ještě spát, ještě chvíli se bořit do přikrývek a prožívat tu rozespalou nevědomost. Ale něco mě vzbudilo. Naléhavost něčeho nedávno prožitého. A přítomnost někoho jiného.
Nadzvednu se. Vždycky jsem říkala, že bych na něj čekala i tisíc let. Že nikdy nebudu chtít nikoho jiného. A že na čase nezáleží. A teď leží vedle mě. Ještě včera jsem se oblékala s tím, abych na něj udělala dojem. A teď spí na druhé straně postele. Tohle jsem si přála celé roky. Aby mě políbil. Aby mě doprovodil domů. Aby šel jednou se mnou dovnitř. A to všechno se stalo včera. Ale pochybuji, že se stane i to, co jsem si přála, aby následovalo potom. Všechno se to seběhlo moc rychle a já jsem byla příliš netrpělivá.
Rychle vběhnu do sprchy. Pěna stéká po skle a dlaždicích a zakrývá pár modřin, které mám na nohou. Najednou se musím opřít. Tohle je konec. Odejde a už se nikdy nevrátí. Jak by na něj mohlo takové chování udělat dojem?
Vejdu zpátky do pokoje. Otočil se na druhou stranu a ještě spí. Sbírám z podlahy svoje špinavé oblečení. Zelené tričko. Kalhotky nemůžu najít. Nervózně se přehrabuju i v jeho věcech. Chtěla bych si něco z toho nechat. Něco, co by mi připomínalo, že tady doopravdy byl, že se mě dotýkal. A že zůstal až do rána. Nakonec mu věci jenom srovnám a lehnu si zpátky do postele. To ho probudí.
Má krásné šedé oči. Krásné hebké rty. Krásné vlasy, jejichž barva se těžko popisuje. Celý je krásný. A byl ke mně tak něžný. Nikdy nebudu chtít nikoho jiného. Dívá se na mě, ale neusmívá se. Mlčky sleduju, jak se obléká. A jak jde do koupelny. Svět se mi hroutí před očima. Čekala bych i tisíc let. Ale po tomhle už nebude na co čekat.
Schoulím se v posteli. Uslyším jeho kroky zpátky v pokoji. Dělám, že spím. Cítím vůni zubní pasty. Pohybuje se tiše, asi aby mě neprobudil. Nehýbu se. Jenom poslouchám, jak si v chodbě obouvá boty. Dveře se zabouchnou. Tisíc let. Nic jiného mi nakonec nezbývá.
Palmové listy šustí a ochlazují vzduch. Je dusno, těžké mraky křižují jinak průzračné nebe. Bojím se, aby nezmoknul. Ale ještě chvíli se na něj chci dívat z terasy.
Dlouho se neholil, je rozcuchaný, bledou pokožku už má opálenou. Opravuje motorku. Ruce si právě utírá do mého starého trička. Ze země vezme krabici s nářadím, vrátí do ní všechny věci. Navrch složí kus zeleného zbytku z toho, co jsem kdysi ráda nosila. Když přichází, dívá se na mě, ale neusmívá se. Vždycky se leknu, že se něco děje, že příštím okamžikem zmizí z mého života.
„Stalo se něco?“
Tak málokdy se usmívá, ale teď se usměje a pohladí mě opatrně po ruce, asi aby mě neumazal. Vejde do domu a nechá otevřené dveře.
Autor: Jitka Králová
