Leden 1988 Seděly jsme s maminkou v kuchyni. Tatínek nás nechal o samotě, teple se obléknul a vyšel si s Viktorem na procházku.
V kamnech praskal oheň, na oknech se třpytila námraza. Přejížděla jsem rukou po zašlém ubrusu a přemýšlela, jestli mi můj rodný dům ještě připadá útulný, nebo už jenom zanedbaný. Ale rozhodně jsem tu cítila klid, který jsem alespoň na chvíli potřebovala. Vycházel z maminčiny nenápadné lásky ke mně.
„Jestli chceš, půjdu tam s tebou.“
Chtěla jsem jít za Romanem, který také trávil Vánoce u rodičů. Měl všechno vědět už dávno. Ale chtěla jsem mu to říct, až bude sám bez Niny, až bude mít dost času si všechno srovnat v hlavě.
„To ne, půjdu sama.“
Cítila jsem, že rodiče sdílejí mou bolest, aniž by k tomu museli něco říct.
„Jeho rodiče budou rádi.“
Snažila se mě povzbudit. Ušklíbla jsem se.
„Aspoň někdo.“
Maminka se zatvářila nesouhlasně. „Třeba byste to mohli dát s Romanem znovu dohromady. Znáte se, měli jste se rádi.“
Její úvaha mě překvapila. O něčem takovém jsem totiž ani nezauvažovala.
„Už má dávno někoho jiného. A stejně, nemohla bych s ním žít. Nikdy jsem ho nemilovala. Jestli mi Ivan neodpustí, chci zůstat s Viktorem sama.“
Maminka přimhouřila oči. „Žít s někým, koho nemiluješ, nemusí být až takové neštěstí. Jsou důležitější věci, než je láska.“
„Tomu nevěřím.“
Zvedla obočí. „Tak se podívej na mě.“
„Jak to myslíš?“
Ve tváři se jí něco pohnulo. „Za jiných okolností bych ti to neřekla, není to vůči tvému otci hezké. Ale i já jsem milovala někoho jiného.“
Tušila jsem to. Ale nebylo příjemné to slyšet. Navíc v téhle souvislosti.
„Ještě mi řekni, že to není můj otec!“
Zasmála se. „Ne, to ne. Zůstala jsem s ním právě proto, že jsem tě s ním čekala. A nebyl to špatný život.“
Srdce mi kleslo zpátky na své místo. „A měla jsi na vybranou?“
Vstala a došla k oknu. „Ten muž mě opustil.“
Sklonila hlavu. Vypadala v tu chvíli jako křehká porcelánová panenka. „Vrátila jsem se k tvému otci, nedokázala jsem být sama. Asi po roce jsem si jako ty myslela, že s ním nebudu moct být, když jsem milovala někoho jiného. Ale to už jsem čekala tebe.“
Také jsem vstala a došla k ní. Položila jsem si hlavu na její rameno a chvíli jsme jen tak stály a dívaly se z okna. Maminčiny kadeře mě hladily na tváři. Z jejího obnošeného svetru stoupalo teplo a její nezaměnitelná vůně.
„Ty už jsi pak nechtěla další dítě?“
„Když jsi byla větší, ten člověk mě znovu vyhledal. Stále jsem ho milovala. Dokonce jsem s tebou chtěla od tvého otce odejít. Pak jsem si uvědomila, že pro mě po tom všem znamená víc. Ale to už jsme toho za sebou měli příliš mnoho, nemohla jsem po tvém otci chtít další dítě.“
Přitiskla jsem se k ní. „Jak se jmenoval?“
Povzdychla si. „Ivan.“
Rozbušilo se mi srdce. „Nemůžu slyšet to jméno.“
„Já taky.“
Smutně jsme se rozesmály.
Předchozí kapitola zde.
Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Pexels
